Expardubákům se poslední dobou daří. Vydali album, které se hned v druhém týdnu stalo nejprodávanější deskou na našem trhu, singl "1+1" úspěšně brázdí vlny rádiového éteru a má velkou šanci stát se podobnou lidovou klasikou jako notoricky známá "Zejtra mám". I proto nepřekvapilo, že pražská Akropole na křest desky "Asi se něco děje" praskala v pověstných švech. Nechat ještě chvíli současný zájem o kapelu dozrát, možná by si mohla troufnout i na koncert v podstatně větším sále. Každopádně hned od úvodu vše šlapalo, když jsem dorazil kolem osmé na místo činu, bylo patrné, že akce začne co nevidět. Ne, jako tomu mnohdy bývá... Přijdete včas, sál je zamknutý a největší ruch je ve frontě na lístky či u šatny, kde se ještě s fanoušky vybavují členové předkapely. Ready Kirken support vynechali zcela, o čtvrt na devět nastoupili před natěšené publikum a symbolicky, vnímaje úspěchy těchto dní, o nichž byla řeč, začali písní, jíž uvozují slova "Poslední dobou zdá se mi, proti své vůli létám... vysoko nad zemí." Pravda, tento song je o lásce, a nikoli o slávě, polní trávě, ale z vlastní zkušenosti si říkám, že láska je někdy slávě docela podobná. Obdobně zrádná, opojná, výjimečně delší než životní cyklus oné sezónní trávy.

Proč tyto úvahy? Protože ke koncertům Ready Kirken trocha té nenásilné introspekce vždy patří. Jsou to příjemné kytarové písničky o životě, které sice nejsou kdovíjak objevné, ale zároveň nikdy patetické či hloupé. Je to zkrátka hudba, které člověk dokáže věřit. A taky hudba ohromně zpěvná. Snad i proto jsou Ready Kirken v domácí kotlině oblíbenější než mnoho jejich kytarových kolegů. Najdete tu asi lepší muzikanty a nepochybně mnohem lepší showmany, ale ti vás stejnak naživo neosloví jako tahle parta.

Čtvrteční koncert, byť křtící, začal věcmi staršími. "Druhý já", "Winston Smith", "Zejtra mám", ideální materiál k tomu, aby posluchače navnadil i na novější kusy. Ještě než na ně však došlo, odehrál se očekávaný ceremoniál, který byl tentokrát narozdíl od třeba dva dny "staré" obdobné akce konané na stejném místě při příležitosti nové desky The Slots ušetřen alternativních nápadů, platna se klasicky smočila šampaňským. Roli křtitele zastal František Černý z Čechomoru. Právě Čechomor s Ready Kirken vykonali nedávno úspěšnou "misi" v Kosovu, kde odehráli koncert pro české vojáky, jak však Michal prozradil, spojitost mezi oběma kapelami je podstatně delší, za což prý do značné míry "může" dcera Franty Černého, která Kirkeny už několik let poslouchá.

Poté, co si deska "Asi se něco děje" odbyla svůj křest, přišly tedy na řadu některé ochutnávky z ní. "Ochutnávky" píšu záměrně, protože hlavní část koncertu přece jen tvořily písničky z předchozích alb, nových věcí bylo dohromady pět, což je poměrně málo. Přikládám to faktu, že novinky zatím až na "1+1" nejsou příliš naposlouchané a kapela si tento koncert chtěla spíše s lidmi užít, než vytvořit jakousi pomyslnou bariéru, k níž obvykle dochází, když se příliš dlouho představují neznámé písně a skupina se tak z bavičů proměňuje v prezentátory. Ostatně, je otázka, nakolik by Ready Kirken úlohu prezentátorů zvládli, protože sám frontman Michal Hrůza nechtěně prokázal, že se ty nové věci ještě budou muset zažít. Když totiž jednu z nich uváděl, náhle znatelně znejistěl, uvědomil si, že zapomněl, jak se ona skladba jmenuje... A to se mu i vzhledem k tomu, že je výhradním autorem kirkenovských písní, rozhodně často nestává. Nezbylo, než se nad sebou pousmát a nahlédnout do playlistu. Kdyby se tohle přihodilo nějaké instantně vykvašené hvězdičce, patrně by si publikum neodpustilo uštěpačné poznámky, ale takto to v příjemně lidské atmosféře, která Akropoli opanovala, vzalo s humorem. I proto se ten koncert vydařil. Bylo to civilní a uvolněné, ale zároveň profesionální, žádné zbytečné čekání, prodlevy či ladící pauzy, když se někomu z kapely nepozdával zvuk, stačilo jedno gesto na zvukaře a ten si už většinou poradil.

Nejlepším důkazem, že Ready Kirken jsou zkrátka kapelou hrající pro lidi, byl závěr koncertu. Tři přídavky dozněly, skupina se naposledy uklonila a rozloučila, v sále se rozsvítilo a publikum se začalo pomalu rozcházet. Ale notná část lidí na místě stále zůstávala a dožadovala se opět kapely, ačkoli bylo zjevné, že nic takového už v plánu není. Ostatně Kirkeni tou dobou dělali v zákulisí pokoncertový rozhovor s kolegy z Óčka. Když však skandování ani po několika minutách neutichlo, překvapila kapela v tu chvíli asi celý akropolský organizační tým... slova jednoho z přídavků - "Možná se vrátím" - se naplnila. A tak se zvukař a osvětlovači znovu chopili svých propriet. Michal přišel s tím, že je mu v podstatě jedno, co se zahraje, že když si je lidé přivolali, ať rozhodnou. V nadšení z toho, že se kapela vrátila, bylo však každému zjevně docela jedno, co to bude. Kirkeni by mohli, dejme tomu, zahrát velikonoční "Hody, hody, doprovody", a každý by byl asi navýsost spokojen. Volba nakonec padla na "Neboj", což je má nejoblíbenější věc z "Krasohledu", a dle názorů několika známých nejen má, takže ideální koncovka za vydařeným večerem.

S úderem desáté a noci se osazenstvo Velkého sálu včetně členů kapely rozptýlilo do přilehlých barových a restauračních zařízení, v jednomž z nich mi Michal Hrůza prozradil, že nepamatuje, kdy by se mu naposledy stalo, aby zapomněl název písničky. A taky že před tímhle koncertem byl nervózní, jako už dlouho ne. Možná i o to to bylo nakonec lepší. Nervozita totiž ruce ani nohy nesvázala, ale naopak podpořila kvalitní výkon. Jak se nové písně na koncertech uchytí, to se ukáže až časem, zatím logicky - s "1+1" výjimkou - byly jediným místem, v němž sdělení kapely tolik nestimulovalo posluchačské reakce. Ale i to přijde. Když budou Ready Kirken hrát tak jako ve čtvrtek v Akropoli, pak nemám pochyb.

Setlist koncertu (bez záruky):
Poslední dobou
Tajemství
Druhý já
Winston Smith
Zejtra mám
křest desky 1 + 1
Stopy zahladím
Skrývám
Krasohled
Je v mý hlavě
Proletím tmou
Tak najednou
Moje malá
Mínusy a plusy
Vymyšlená
Racek
Jiskra
Černý brejle

Přídavky:
Možná se vrátím
Superman
1 + 1
+
Neboj

Ready Kirken, Palác Akropolis, Praha, 6.4.2006

Fotogalerie: