Na téma nosiče zvaného DVD je možné popsat stovky stran či prohovořit desítky hodin. Proto bych rád hned úvodem vyjasnil jednu věc: tento článek je určen pro ty, kteří své seznamování s DVD teprve začínají. Vy, kteří si pod pojmy jako DTS či datový tok 10Mb/s představujete naprosto jasné a konkrétní věci, neztrácejte čas, nedozvíte se zde nic nového. Článek je určen právě pro ty, pro které je toto otázkou, na niž hledají odpověď. Snad ji naleznou.

Co to vlastně je, to DVD?

DVD je zkratka znamenající Digital Versatile Disk aneb digitální univerzální disk (i když překlad použitý v názvu má také určitou poetiku, co říkáte?). Univerzálnost či všestrannost spočívá v tom, že je možno na tento disk zaznamenat prakticky cokoliv, přičemž datová kapacita je několikanásobně vyšší než u stříbrného předchůdce zvaného CD, což je způsobeno daleko větší hustotou záznamu, zkrátka jsou tu ty jedničky a nuly daleko více namačkány. To je také důvod, proč i renomovaní značkoví výrobci prázdných DVD pro vypalování (DVD-ROM) garantují, že data se zachovají po dobu pěti let, kdežto u cédéček (CD-ROM) píší až deset let. Tudíž zálohujete-li na DVD třeba fotografie, nezapomeňte každých pět let přepalovat, jinak by vás mohlo čekat nepříjemné překvapení. Na každé straně DVD je možno zaznamenávat informace ve dvou samostatných vrstvách, přičemž každá má kapacitu cca 4,7 gigabytů. Z této velikosti také vycházejí označení typů disků podle jejich kapacity: DVD-5 je jednovrstvé (aneb vejde se naň necelých pět gigabytů dat), DVD-9 dvojvrstvé se dvěma vrstvami na jedné straně. Ve výjimečných případech je možno se setkat i s označeními DVD-10 (dvě vrstvy, každá na jedné straně disku) a DVD-18 (čtyři vrstvy, na každé straně dvě), ale v běžné praxi se tyto formáty prakticky neužívají.

Jak běhají panáci aneb něco málo o obrazu

Jelikož je DVD už dle svého názvu nosičem digitálním, je i obraz zaznamenán pomocí jedniček a nul, tedy buďto signál je (hodnota = 1), nebo není (hodnota = 0). Aby se ona kvanta informací, potřebná pro záznam zvuku a obrazu v dobré kvalitě, vešla do výše popsaných kapacit DVD disků, používá se princip zjednodušeně řečeno změny. To znamená, že bod na obrazovce - říkejme mu třeba Francek - svítí tak dlouho, dokud nepřijde informace, že má zhasnout a naopak. Není tedy potřeba Franckovi, který má svítit, posílat neustále jednu jedničku za druhou. Z disku přijde jedna jednička, která Francka na obrazovce rozsvítí, a on svítí třeba pět minut, dokud nepřijde nula, jež Franckovi poví, že má konečně zhasnout. V průběhu oněch pěti minut nepotřebuji pro to, aby Francek na obrazovce svítil, posílat z disku do televize žádná data, tedy nemám pro bod zvaný Francek po celých pět minut žádný datový tok. Pro DVD v počáteční soutěži zvítězil formát MPEG-2 (Motion Picture Experts Group). Tento soubor kodeků nebo-li dekódovacích programů mimo jiné zajišťuje, že pokud se v dané scéně mění třeba jenom třetina obrazu (dejme tomu kytarista hrající sólo), obraz statického pozadí za kytaristou nepotřebuje žádnou datovou informaci, neboť se nemění. Proto v takovou chvíli postačuje nízký datový tok. Je-li ale scéna dynamická a rychle se měnící v celém záběru, například divoce blikající světla či ohňostroj na závěr koncertu (nebo u filmů třeba mohutná bitevní scéna), mění se neustále každý kousek obrazu a informací o změnách musí téci z disku do přístroje mnohem více. MPEG-2 zvládá maximální datový tok 11 Mb/s nebo-li jedenáct megabytů za sekundu. Pokud tedy tvůrci na datovém toku šetří a nechají jeho maximální hodnoty například ve výši 6MB/s, zvýší se kapacita disku, protože pro stejně dlouho trvající záběr bude nutno uložit menší množství dat. Na disk se tak sice nacpe více materiálu, ale při dynamických scénách může docházet k vadám obrazu, nejčastěji jeho rozpadu na kostičky.

O rozměrech obrazu asi není třeba příliš se rozepisovat, nejběžnější jsou klasický televizní 4:3 a širokoúhlý 16:9, přičemž čísla znamenají poměr vodorovné strany obrazu ku svislé. Kdo má televizor s poměrem stran obrazovky 4:3, má záznam z DVD v tomto poměru nedeformovaný přes celou obrazovku, širokoúhlý záznam pak vidí buď s černými pruhy nad a pod obrazem, nebo ořezaný na stranách. Která varianta platí, to záleží na uživatelském nastavení přehrávače a televize. Diváci s širokoúhlými obrazovkami vidí kompletní obraz zaznamenaný širokoúhle (tedy 16:9) a 4:3 buď se svislými černými pruhy po stranách, nebo deformovaný, protože do stran roztažený, opět dle vlastního nastavení přístrojů. Formátů obrazu je vedle těchto dvou nejběžnějších samozřejmě vícero, ale pro účely prvního seznámení je myslím tato základní informace dostatečná.

A protože nás zajímají primárně DVD hudební, věnujeme celý druhý díl zvuku. Tak příště naslyšenou!