Rok 2198. Lidstvo se po marných bojích o zbytky pitné vody začalo obávat zcela odlišných chladnokrevných válek o přežití. Kybernetická evoluce se vymkla kontrole a z početných vývojových středisek se do světa hrnulo neomezené množství robotů, které nebyly určeny jen k domácímu užití. Touha po lidském vítězství byla implementována do strojové terminologie válečných robotů. Za posledních sto let došlo k mohutnému rozmachu, kdy vědečtí inženýři ztratili manipulující otěže nad vším, co uvedli do provozu. Nadvláda robotů zahnala lidskou populaci do podzemních útočišť, která marně odolávala nájezdu strojů. Kdysi nadějně rozjetý projekt klonování DNA v těchto bídných podmínkách nebyl nic platný. Zápach kouře a pálícího se oleje byl jen matným oparem skrytých nukleárních detonací, kterými tyto vládnoucí stroje plundrovaly planetu. Část odchycených lidí se nedobrovolně stávala cílem experimentů, kdy jim byly do živých orgánů voperovávány kovové části - takto vypadala vize robotů o přetvoření lidí ve svůj vlastní obraz. V dávno zasypané části pražského metra úseku C IV. se však rodila lidská naděje...

Takto nějak by mohl vypadat námět k vydařené kybernetické střílečce nebo popis scén k prvnímu, ale i x-tému pokračování "Terminátora" s kalifornským guvernérem Arnoldem. Hudebním doprovodem by klidně mohla být deska projektu Anhedonia "Destructive Forces". Za Anhedonií se ukrývá Vojtěch Smetana, který vyrostl na elektronické hudbě. Od ambientních prací Joche Paapa nebo Aphexe Twina se dostal k mnohem zevrubnějšímu chápání elektronického undergroundu například z dílny Frontline Assembly a jiných. Do těchto rovin bez jakéhokoliv omezení hrne zvukové samply z industriálního života okolo nás, je to hutný balanc na pomezí temně zadumané hudby.

"Destructive Forces" není jen o ponurých ambientních plochách. Vojtěchova tvorba je plná technických ruchů a implantátů, které místy působí omráčivě strašidelným dojmem. Vlastně ani nechcete znát, co by se v dané části tohoto fiktivního filmu mělo odehrát. Dějová linie těchto necelých sedmdesáti minut promlouvá ponurými beznadějemi, kdy znenadání přijde nedefinovatelná naděje v dobrý konec a spása v podobě nadpozemského hrdiny a la Neo z "Matrixu". V "Neurological Seizure" překvapí stylová rozmanitost samplů, kdy určitá nesounáležitost celku působí přitahujícími se protipóly, které nelze odtrhnout od sebe. V "Hyperreality" rozsáhlé klávesové plochy drtí výrazný rytmus - takovýchto zvratů na "Destructive Forces" naleznete mnohem více. "Whitespace" je ponořena do chladných technologických ruchů poloprázdné výrobní haly - nenávratně opakující se podkresy nálad dělají z tohoto opusu komplexně zaobalený celek. Rušivě nepůsobí ani remix skladby "Stip Up The Dust" z dílny Disharmony, kteří se cílevědomě ponořili tak, aby jejich zvukový experiment nenabořil konzistenci "Destructive Forces".

Fikce je občas děsivá čarodějka a je podstatné, jak hluboce jí propadnete. Debut projektu Anhedonia "Destructive Forces" má neomezené hranice působnosti fantazie na váš vlastní příběh. Ten má velmi povedený hudební doprovod, v němž se odráží mnoho zvukových rovin a propletenců melodických linií elektronických ruchů. Jen ten strojově chladný dech nabádá jako určitá výstraha, aby se člověk vrátil z oblak na zem a začal řešit zplundrovaný stav svého bytí s omezením technologických vynálezů.