Když se kapela vůbec nevyvíjí, je to špatně - stagnuje, lpí na postupech objevených na prvním albu a vyrábí nesčetné variace na svůj největší hit. Když se kapela vyvíjí moc, je to zase špatně - najednou už není to, co bývala, a její kouzlo je pryč. Musím se smát, když někdo napíše o The Cardigans, že bývali kdysi lepší a jak super byla "Lovefool" a "My Favorite Game" a to už teď není. Není. Ta skupina roste - už minulá "Long Gone Before Daylight" byla famózním kouskem (ano, byla to hodně pomalá deska - vadí to?) a novinka "Super Extra Gravity" je opět vynikající, a to přináší zase něco nového.

Pomalé písničky jako "Overload" a "Don't Blame Your Daughter (Diamonds)" jsou z rodu minulého alba, klidné, přemýšlivé a krásné. Ale pak je tu nemálo skladeb, jež jsou opatřeny průraznými kytarami (třeba "Godspell") anebo jsou založeny na výrazném kytarovém doprovodu (viz skvělý singl "I Need Some Fine Wine And You, You Need To Be Nicer"). To má jistě co do činění s navrátivším se producentem Tore Johanssonem, který si odskočil k Franz Ferdinand. U úvodního riffu "Drip Drop Teardrop" jsem si myslel, že došlo k mylnému vylisování "Lyly" od Oasis (mimochodem, CD "Super Extra Gravity" není stříbrný, ale černý kotouček!).

I v textech je vidět, že The Cardigans dospívají či přímo stárnou. Úvodní "Losing A Friend" může až vyděsit svým ponurým textem o ztrátě přítele, dokonce s obratem raději bych zemřela. A zase písně jako "In The Round" jsou odlehčené: Příjemná melodie s rafinovaně jednoduchým popěvkem vybízí k notování. "Holy Love", pompézní a opravdu velká skladba s krásně patetickým textem o lásce, zase ukazuje, jak je kapela namočená v šedesátých letech. Totéž platí i o následující "Good Morning Joan".

Na The Cardigans mne baví jejich vývoj: Metaloví nadšenci založili skupinu, která prorazila s perfektními popovými hity, používali hudební zbraně jako retro a naivitu, nechali se ovlivnit country hudbou a teď se nebojí garážově drhnout struny. A nad tím vším pořád zůstává hlas Niny, která zcela jistě není nejlepší zpěvačkou na světě, ale její projev, trochu roztřesený a s jemným přídechem, je hravě rozpoznatelnou devizou kapely. Nebojím se říci, a snad se na mne nebude Chrissie Hynde zlobit, že z The Cardigans nám vyrostli takoví malí The Pretenders.