Má cenu vysvětlovat, jak ohromný význam měl John Cale pro vývoj populární hudby? Připomínat, jak nejdříve s Velvet Underground přinesl do rock'n'rollu postupy avantgardy a později se stal věrozvěstem punku a nové vlny? To, že byl prostě vždy jinde, než kdokoli očekával? Jak věčně osciluje mezi hodně divným rockem a experimentátorstvím všeho druhu a jediná kategorie, kam ho lze bezpečně zařadit, má štítek s jeho jménem? Asi ano, když štítek skrývá studium klasické hudby u velikána Johna Cage, čich na talenty jako The Stooges nebo Patti Smith, ale i vydařené kolaborace s bývalým parťákem Lou Reedem, Brianem Enem či Bobem Neuwirthem. Konec ale historickým lekcím, tenhle chlapík totiž ještě nepatří do zaprášených encyklopedií.

Předchozí fenomenální deska "Hobosapiens" dokázala, že jestli má Cale dnes mezi staříky vůbec nějaké příbuzné, pak možná tak maximálně v osobě Davida Bowieho, přičemž ten se odjakživa spoléhá na větší pomoc producentů zvenčí. Oba mají zálibu v divných filozofiích a surrealismem načichlých textech vonících kavárničkou a psacím strojem, oba se nebrání jakémukoli způsobu, jak posunout svou hudbu dále. Cale ale nikdy nebyl tím stylově vyhraněným ufonem jako mistr H, stejně tak neoplývá chytlavostí Lou Reeda, snad proto dnes jeho tvář nečíhá z plakátů ve výlohách musicshopů. Aby ne, když v jednom interview prohlásil, že skládá na samé hranici spánku a spoléhá, že si pak ráno po probuzení vzpomene.

"Black Acetate" je cestou všemožnými hudebními žánry, udivující je empatie, s jakou s nimi Cale nakládá. Je tentokrát až nezvykle přímočarý, nebojí se zpěvných melodií ani jednoduchých riffů, i aranže mají ostřejší kontury. Po rock'n'rollové vypalovačce ale zase klidně přijde s podivností, která by se vyjímala na vernisáži kdejakého šíleného výtvarníka. Nominovat reprezentanty ze třinácti adeptů je velice těžké, každý z nich má svou disciplínu. Například "Hush" zní jak od Gorrilaz až do té doby, než se rozezvučí smyčce, to aby snad posluchač nezapomněl, s kým má tu čest. "Woman" zase připomíná výše zmíněného Bowieho, ale s typickou Caleovou rozpustilostí. Kromě rockových kousků nechybí nádherné balady, třeba taková "Satisfied" patří do mého pozdně podzimního best of, stejně tak jako ambientní náladička "Gravel Ride".

Je radost poslouchat, když se sejdou všechny autorovy osobnosti na jedné desce v takovéhle souhře - experimentátor s rockerem, písničkář s producentem, psychedelický pomatenec s přemýšlivým staříkem. A velice chutný je tenhle eklektický dortík, nepekli ho pejsek s kočičkou, ale stařík, který umí stále převlékat kabáty jako málokdo jiný... Mladí by se mohli učit.