Před dvěma lety se kolem The Darkness spustila nevídaná mánie, která se rozšířila z Británie na obě strany Atlantiku. Debut "Permission To Land" se stal hitem, nyní přišel čas na pokračování. Vy si teď jako malou ochutnávku můžete přečíst průvodce novou deskou "One Way Ticket To Hell... And Back", která vyjde koncem listopadu.
© facebook interpreta Když se někdo bere smrtelně vážně, většinou to smrdí průšvihem. Zvlášť v hudbě to je podivné, je třeba se toho vystříhat, jinak totiž dopadnete jako Helča Vondráčků, otřesný vývěsní štít bulváru. To se britským
The Darkness zřejmě nestane, aspoň si to myslím. Pravda, jsou tací, kteří tvrdí, že
Justin Hawkins a spol. si nedělají legraci, že jsou to fatalisté, kteří se pouze tváří jako showmani. No, podle mě to je prostě prdel, parodie, imitace. A také talent a trocha umění. Debutovali albem
"Permission To Land", za které dostali fůru cen po celé Evropě, ani musicserver se k desce nepostavil zády. Teď nastal čas, aby
The Darkness dokázali, co v nich skutečně vězí, za dveřmi je totiž druhé CD "One Way Ticket To Hell... And Back". Nahrávka vyjde až 28. listopadu, my vám ale díky spolupráci s
Warner Music přinášíme v předstihu průvodce albem. Recenze bude samozřejmě následovat po oficiálním vydání.
1.
One Way Ticket (4:26)
První písnička alba, první singl. A co si budeme povídat, je to hukot. Temnáři zase ukázali, kde je jejich síla. Song odsýpá jakoby nic, vy si u toho poskakujete, není to ani moc tvrdé, ale když dojde na refrén, zazpívá si i nahluchlá babička. Je to hitovka a kdo má rád trochu toho teatrálního, afektovaného rocku, ten si to užije.
2.
Knockers (2:44)
Hned od prvních vteřin na posluchače vypálí
The Darkness dryáčnickou melodii, jíž se těžko zbavuje. V závěru se zase pustí do zvrácených sólo experimentů, kytara se přeřvává s klavírem a do toho huláká fistulí
Justin Hawkins.
3.
Is It Just Me? (3:05)
Tohle je poctivej hardrock, řekl by znalec. Celá píseň je ve znamení valivého riffu á la
ZZ Top, naopak melodie tady moc výrazná není. Na koncertě musí tahle pecka způsobit peklo.
4.
Dinner Lady Arms (3:16)
Nepochybně jedna z nejhitovějších věcí celé desky. Excelentní je především kytarové brnkání při rozjezdu, které nechá vzpomenout na
U2. Překvapivě umírněná skladba, kdyby nebylo Hawkinsova ječáku v refrénu. Tipuji, že tohle by mohl být další singl.
5.
Seemed Like A Good Idea At The Time (3:35)
Velmi plouživá záležitost s mocnými aranžemi a orchestrem v zádech.
The Darkness tady opět dokazují, že když nic, jsou to zruční skladatelé a znalí hitmakeři.
6.
Hazel Eyes (3:26)
Kapela posluchače nejdřív napne, pustí mu zastřený kytarový part, pak přejde do náznaků country. Ale jen na chvilku, protože to už na dveře klepe armádní pochod. V "Hazel Eyes" si
The Darkness dělají co chtějí, hrají si jako děcka.
7.
Bald (5:32)
Z pohledu rockera pravděpodobně nejlepší věc na desce. Ale vlastně nejen z jeho. Píseň otevírá nakopnutý riff s nadupanou rytmikou, potom se hudba zklidní a dráždivě vyčkává na pozadí. Hawkins si jemně přede, refrén vystřelí a vy musíte začít minimálně poklepávat nohou. Báječná kopie hercovního rocku.
8.
Girlfriend (2:33)
A rychle pryč od ostrého hardrocku k Elvisovi a starému dobrému rock'n'rollu. Tahle pecka má drajv, energii i chytrou melodii. Vokál se tady už úplně vymknul kontrole, Hawkins spíš píská, než zpívá. Zapomeňte na
The Darkness, přichází
Abba.
9.
English Country Garden (3:06)
Opět dominuje rock'n'rollový feeling, místy skladba silně evokuje tvorbu legendárních
Queen, až tam došla tahle sebranka. Především v závěru se "English Country Garden" pekelně zrychlí, utancoval by to jen šílenec. Nebo
Justin Hawkins.
10.
Blind Man (3:25)
Závěrečná písnička se moc nepovedla, záměrem jistě nebylo připravit patetickou, ukvílenou skladbu, ale bohužel se tak stalo. Není toho v ní mnoho, na čem se nechat chytit.
Pokud vás průvodce po desce
The Darkness navnadil, vraťte se na musicserver koncem listopadu, kdy u nás vyjde recenze.
Autor je redaktorem Týdne.