Páteční večer se dal prožít ledasjak. Třeba za ohlušujícího rachotu a nespoutané agrese. Či spíše energie. Tak nějak vypadal křest nové desky "Amerika" kapely Škwor v pražském Paláci Akropolis. Z dýchánku s těmito drsňáky jsme pro vás připravili reportáž s fotografiemi.
© Luboš Kreč / musicserver.cz Kráčel jsem si Jindřišskou ulicí, ležérním sunutím sebe sama jsem minul tamní parčík, rozhlédl se po tramvaji a čekal. Na uších naražená sluchátka, v nich dunící metal. Když přijela devítka, zrovna mi Petr Hrdlička hulákal do hlavy
"no tak lítej, zkoušej to dál, lítej, bůh s tebou" a já si říkal, že teda jo, že posvištím na Žižkov do Akropole, že jim dám šanci se předvést, když tak pěkně hřímaj. Jen co jsem se vyškrábal do krpálu, který leží mezi klubem a zastávkou Husinecká, na níž jsem vystoupil, už z dálky jsem slyšel povědomé dunění. Ale lidi nikde, jeden by čekal zástupy zvědavců, spousty drsných rockerů, ale v předsálí postávalo pár podivných stvoření, uvnitř to bylo lepší, jenže pořád žádná sláva. To bude předkapelou, tu holt lidi odzívaj, říkal jsem si. Možná tomu tak skutečně bylo, protože při setu
Škworu se hlediště slušně zaplnilo, ovšem o vyprodaném domě se nedalo hovořit ani náhodou.
© Luboš Kreč / musicserver.cz Lidi zahřívala partička jménem
Pangea. Jméno už jsem dřív někde slyšel, naživo jsem je ale neviděl. Teď si ani nejsem jistý, jestli se pro mě něco změnilo, když je teď znám. Asi ani ne. Je to takový normální crossover, rap-metal, trochu jako
Cocotte Minute, říkejte si tomu, jak chcete, ale prostě mydlej do kytar, dva frontmani se překřikujou, napůl rapují a v dost strohých refrénech většinou vykřikují něco jako
"Boj se sebou samým!", hlavně aby se to lidem dobře pamatovalo. V zásadě jim člověk nemůže po profesionální stránce nic vytknout, řemeslně to je zvládnuté prima, ale chybí tomu trocha invence a zajímavosti. Na rozjezd to ovšem nebyla špatná volba, protože jednoduché popěvky a úderná rytmika (ostatně to je silná zbraň i u Škworů) dostaly natěšené mládežníky v prvních řadách do varu.
© Luboš Kreč / musicserver.cz Headlineři nastoupili kolem půl deváté za tajemných zvuků, syčící páry a zesilujících reflektorů. Než bylo kohokoli vidět, už se dav tetelil, tleskal jako tradičně ničemu (vždyť ještě ani nezačala produkce), bary a hajzly se vyprázdnily, dýchatelného vzduchu ubývalo. A pak
"Chceme stááááárnout s Amerikou, každej člověk po tom toužííí." Zabralo to parádně, hned se začalo skákat, do vzduchu co chvíli mířil nějaký paroháč nebo fakovák. Jestli fandové hrozili kapele nebo soptícímu Georgi Bushovi, to je těžké rozlousknout. Asi to ale dělali jen tak, z radosti, prostě to k metalu patří. Stejně jako k němu patří ostré kytary a ostří hoši. V obém jsou
Škwor machři, v drsňáctví možná ještě trochu něco víc než machři. Hlavně zpěvák Petr Hrdlička dokáže nasadit neskutečně přísnou, až záporáckou tvář, což v kombinaci s nabroušenou, strojově tepající muzikou výtečně ladí. A líbí se to lidem, je to divadlo, které zabírá.
© Luboš Kreč / musicserver.cz Jestliže novinka
"Amerika" je přeci jenom slabším kouskem, než byla předchozí placka
"Vyvolenej", platí to jen doma v reprácích. Na koncertě dostávají věci jako "Zabiják", "Co takhle jít" nebo "Nábor" druhý dech, energií drtí posluchače a spolehlivě burcují pogování chtivé geny. Musí se také uznat, že
Škwor měl tenhle večer skvěle nazvučeno a vůbec to bylo po technické stránce (až na krátký výpadek světel) dobře ošetřeno. Na pódiu se skvěla plechová loga na drátěných plůtcích, ocelové konstrukce vrhaly světlo sem i tam. Do toho řádili čtyři maníci, kteří se celý večer evidentně výtečně bavili. Proč taky ne, křtila se nová deska, obecenstvo jim zobalo z ruky, atmosféra od začátku překypovala nadšením. Tak by to asi mělo vypadat. A skupina si to vlastně zaslouží, protože - ať si o jejich muzice a textech myslíte cokoli - živě jsou
Škwor nadupaná banda, která vás zchramstne, ani nevíte jak. Tady největší chramstnutí ale přišlo paradoxně na konci, když nasadili asi nejlepší píseň, jakou dosud napsali, a to "Mý slzy neuvidíš". V tu chvíli měl možná na krajíčku i Petr "tvář jako emocionální robot" Hrdlička, protože vidět tu poskakující změť, která zná všechno nazpaměť, musí být paráda. Jo, byl to
hustej koncík.
Škwor,
Pangea, Palác Akropolis, Praha, 4.11.2005
Fotogalerie:
© Luboš Kreč / musicserver.cz
© Luboš Kreč / musicserver.cz
© Luboš Kreč / musicserver.cz
© Luboš Kreč / musicserver.cz Autor je redaktorem Týdne.