"Octavarium" je poslední deska, která byla nahrána v legendárním studiu Hit Factory v New Yorku, dokonce je v bookletu alba poznámka Odpočívej v pokoji. Pro Dream Theater je to osmá řadová studiová deska, nemluvě o živých albech. DT jsou také označováni za jednu z nejvíce bootlegovaných kapel světa. Impozantní je pohled na seznam bočních projektů, jež členové skupiny provozují, a vstřícnost fanouškům muzikanti vyjadřují i neustálým koncertováním: Léto 2005 tráví na cestách po Státech v rámci Gigantour 2005 (společně s Megadeth a třeba Fear Factory) a na podzim se chystají do Evropy. Naši posluchači tentokrát ostrouhají mrkvičku a pokud chtějí, mohou se na Dream Theater podívat v Polsku či Německu.

Zpět k "Octavariu". Toto album asi není v diskografii amerického kvinteta, co oslaví příští rok dvacáté výročí, ničím převratné. Opakování je matka moudrosti a my si můžeme zopakovat: Dream Theater jsou především famózní muzikanti. Na novém albu se po této stránce nedočkáme žádného zklamání, "Octavarium" nabízí bohaté hráčské hody a výborný zvuk. Osm skladeb pokrývá hodinu a čtvrt hracího času a i když jsou dvě kompozice obohaceny orchestrem a jedna smyčci, nepouští se kapela do nějakých netypických experimentů, což je možná škoda.

Z celé desky vyznívá pocit, jako by skupina trochu změkla. Ukamenujte mne, ale unylou klavírní baladu "Answer Lies Within" by klidně mohla zpívat Celine Dion, "These Walls" by byla hitem, kdyby ji vydali Linkin Park a "I Walk Beside You" svým vzletným refrénem dokonce připomíná U2! Jistě, úvodní skladba "Root Of All Evil", "Panic Attack" a "Never Enough" jsou natlakované metalové skladby, z nichž se letitým fandům DT rozbuší srdce radostí - v nich kapela ukazuje ostrý břit, perfektně gradované motivy, tvrdost i několik výborných melodických nápadů, které jsou skvěle sešité bez viditelných švů, vše do sebe organicky zapadá.

Jako celek vyznívá deska oproti minulým počinům trochu rozpačitě: Titulní skladba (má dvacet čtyři minut a skládá se z pěti částí), která svým dlouhým úvodem silně připomíná Pink Floyd, obsahuje hluchá místa a jistě by se dala zkrátit ve prospěch věci, o více než polovinu kratší "Sacrificed Sons" je mnohem kompaktnější a výborně využívá zvuku orchestru. Situaci Dream Theater, velmistrů progresivního rocku, na desce "Octavarium" nevědomky vystihl v textu na závěr titulní skladby famózní kytarista John Petrucci: "Pohybujeme se v kruzích." Příště bych raději poprosil po spirále nahoru.