Když k vám takhle zajde prst

07.08.2005 16:00 - Radek Antl | foto: facebook interpreta

Jsou dny, kdy nevěříte vlastním očím. Setkáte se s dosud nevídaným. Jedno takové nevídané dopřálo našemu redaktorovi slyšet věci sice mnohokrát slýchané, přitom však velmi příjemné, konkrétně pražský sextet Madfinger, složený ze studentů Konzervatoře Jaroslava Ježka, nedávno debutující s deskou "Easy".
7/10

Madfinger - Easy

Skladby: Falling Love, Tajná, Fine Man, Confession, Roses, Scatty Cat, Summertime, Stesk, Easy, Love Is Not Everything, Sama zůstávám
Celkový čas: 51:20
Vydavatel: ARTA
Stala se mi divná věc: Sedím u počítače, cosi dopisuji, v tom kdosi klepe. Za dveřmi klid, čili zpět ke svým řádkům. V tom mi cosi ťuká na rameno! Otočím se - zase nic. Chce to kafe. Do konvice vodu, do zásuvky špagát, znáte to. Ale co se to zas děje? Což nezmáčkl jsem ono tlačítko, že voda nevře již? Tak teda asi ne. Chybku napravím, kafe osladím, znáte to. Klaním se ještě pro něco do ledničky a - cože?! Bolestí se na stole zmítá prst! Vzteká se, že se spálil o hrníček. Že on je to jeden z těch, o kterých mi prababička v dětství vyprávěla?! Prst zbavený nejen zbytku těla, ale i smyslů, šílenec, co vás v nestřežený okamžik přijde rozptýlit, když okouníte pozdě do noci. Zlechtá vás, poťuká vám na čelo, porýpe se vám v nose, prostě magor. Ale to už je prst zase fit a obdivuhodným grifem mi v hifině roztáčí cédéčko, co evidentně nevzal z mojí fonotéky.

Vůbec to nezní špatně. Vlastně mě až moc uklidňuje na to, abych se mohl třást strachem před šíleným kusem něčí ruky, co právě zmizel bůhvíkam. Usazuji se do křesla, srkám tu kávu, poťukávám si do rytmu a zapomínám, co že jsem to vůbec před deseti minutami dělal. Trefil se, když vybral tuhle grupu. Jsou šikovní, nápadití a hlavně nehrají nic složitého, což je mi takhle pozdě v noci při chuti. Razí mix jazzu, soulu a funku a přitom jsou hotovým ztělesněním termínu pop music: Trivializují původní modely a tím si vyloženě říkají o nezávazný poslech. Jsou easy listening, přesto nijak nehřeší proti pravidlům inteligentního muzikantství na úrovni. Příjemné, elegantní, důstojné, ke kafíčku jako stvořené.

Zvědavě šátrám po bookletu, který toho zase tolik nesděluje. Dozvídám se jen tolik, že ona schopná, sebevědomým a plným vokálem disponující diva jmenuje se Markéta Foukalová, že ten vskutku vyvedený zvuk je dílem zkušeného Pavla Větrovce juniora, frajera, co má na starosti Monkey Business, J.A.R. či Danka Bártu, a taky že producentem desky jest Michal Hejna, člověk, co za á dělá manažera Monkey Business, za bé pracuje v tom vydavatelství, pod jehož křídly CD přišlo na svět, za cé tahá do Česka prestižní jazzové umělce a snad páchá ještě věci další. Už chápu, proč to celé budí tak profesionální dojem. A tápu, jak je možné, že jsem se s touhle šesticí, dle jediného zveřejněného obrázku evidentně mladou, ještě nesetkal.

Co mě trochu dráždí, je jazyková roztříštěnost. Jedna píseň anglicky, druhá česky, třetí zas anglicky a tak dále. Takový přístup moc nemusím. I když, jak tak poslouchám ty texty, nutno říci, že ani v angličtině, ani v češtině jim tahle stránka věci problém nečiní. Teda jim, spíše Markétě, která se v tomto směru podepsala pod všechny písně. Proč ta slova ale nejsou v bookletu? No nic, někde se ušetřit musí.

Deska je skoro u konce. Nabídla relativně pestrou stylovou paletu a příjemně se poslouchala. Nastává ticho a já si uvědomuji, že na mém rameni - kde se vzal, tu se vzal - hoví si onen prokletý prst a příjemně mě drbe za uchem. Díky, kámo, zase doraž, až bude třeba. Pustíme si tu prima kapelu. Ale ne hned zítra, evidentně je jednou z těch, co by se mi při častějším užití rychle oposlouchala. Poprvé za celou dobu se dívám, jak že se to celé vůbec jmenuje: Říkají si Madfinger a CD nazvali "Easy". Někdy je ten život zvláštní...


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY