V malebných prostorách zámku Bechyně se konal již třetí ročník mezinárodního jazzového festivalu Jazzfe. Tento rok byl rozložen do tří dnů a lákal na atraktivní jména v čele s králem baskytary Marcusem Millerem. Jak to dopadlo, se dozvíte v článku.
© Martin Slavik, www.pipal.cz Když jsem v pátek odpoledne dorazil na bechyňské náměstíčko, které připomíná spíše větší náves, nevypadalo to, že by se opodál na zámku měla konat oslava hudby bez hranic, hudby plné svobody a kreativity, hudby, jež asi nejvíce vyjadřuje spontánní běh času, oslava jazzu. Je krásný den a je jasné, že televizní rosničky se protentokrát naštěstí zmýlily. Již při vstupu na mě dýchne přátelská atmosféra, ale z čeho jsem nadšený, je samotný prostor, do něhož je
festival zasazen. Dalo se to čekat, přesto jsem byl překvapen - anglický trávníček mírně se svažující k pódiu, za nímž je samotná budova zámku a nádherný výhled na lesy porostlý kaňon řeky Lužnice; kašna, stín starých lip... Zmíním také zámeckou jízdárnu, připravenou pro případ nepřízně počasí, ve které se konala výstava významného českého výtvarníka Václava Bláhy. Poeticky bych také mohl popsat čisté toalety. Před pódiem byla celou dobu k dispozici plastová křesla, i když travička přímo vybízela k mazlení se s matičkou Zemí.
© Martin Slavik, www.pipal.cz Páteční program otevřela táborská formace
Tarapaca Jazz. Pojmenovaná po prvotřídním mexickém víně velice příjemně překvapila. V minulosti jsem měl možnost je vícekrát slyšet a příliš mě nenadchli, tentokrát to ale bylo jinak. Zdá se, že pomohla výměna bubeníka (Tomáš Hájek). V čele s talentovanou vokalistkou Eliškou Fajcovou a pianistou Jardou Bártou zahráli především standardy a covery známých písní, vždy ale v zajímavém aranžmá. Zaujal mě například drum'n'bassově pojatý "Nature Boy" od
Davida Bowieho. V závěru se ještě přidal smíšený sbor, který dále oživil pestré vystoupení. Jen škoda, že mu to občas trošku neladilo. Každopádně největší objev festivalu. Nemůžu zapomenout na Janu Koubkovou, která vtipně a neformálně uváděla celý festival a s červeným přelivem a batikovanou tunikou se stala jakýmsi maskotem festivalu. A zvuk? Nebudu to protahovat, byl naprosto perfektní. Zvukaři byli neustále ve střehu, a tak museli být spokojení nejenom posluchači, ale i účinkující. Všichni promotéři by si mohli vzít příklad.
© Martin Slavik, www.pipal.cz ASPM & Jan Spálený jsou pro každého fanouška blues pojmem. Svojí hudbou reprezentují vše, co k tomuto stylu patří. Osobitý zpěv, kvalitní Spáleného texty a bluesový feeling celé kapely, která se dokázala odpíchnout od zemitosti i k éteričtější kouskům. Fascinoval mě především výborný vibrafonista Radek Krampl. Jedna z hlavních hvězd
Henryk Miśkiewicz důrazně připomenul kvalitu polského jazzu. Kapela nastoupila ve složení Henryk Miśkiewicz (altsax,sopranosax), Marek Napiórkowski (kytara), Robert Kubiszyn (baskytara, kontrabas), Krzystof Dziedzic (bicí). Rychlejší pecky byly postaveny na pevných groovech, kde byla obzvláště patrná naprosto nekompromisní interpretace a totální vzájemná chemie mezi hráči. Střední část koncertu patřila křehčím kouskům, stejně uhrančivě podaným. Problém byl, když jsem v nejlyričtějších pasážích poslouchal konverzaci typu:
"Vole, dal sis klobásu, nebo párek?" V pátek celkově dost posluchačů chápalo zmírnění tempa hudby jako vyzvání k bujaré konverzaci. Škoda... V závěru pánové opět přidali pod kotel a spousta lidí včetně mě musela naběhnout pod pódium a pařit. Celý set kapela uzavřela kompozicí "Walk Tall" od Joe Zawinula, při které už jsem nejenom já kroutil hlavou.
Zajebiszte!
© Martin Slavik, www.pipal.cz Obecenstvo, notně rozpařené, stihlo během dlouhých příprav
Monkey Business zchladnout, ale plyšáci dokázali, že umí dělat party hudbu. Zazněly hlavně věci z posledního alba "Kiss Me On My Ego", ale i osvědčené tutovky ("Party Shit", "Slim Jim", "Saturday Night Is Over"). Ruppertovy exhibice nemohly chybět, vylezl postupně na oba přední stožáry pódia, seskočil mezi lidi a předváděl úchylné pózy. Kapela šlapala a v každé písni vždy bylo hned několik překvapení. Přišel se podívat i sám pan Miller, možná další hvězda na příštím albu MBs?
Sobota začala hodně žhavě, alespoň co se počasí týče. Teploty se umoudřily v pravý čas, tedy na vystoupení druhých táboráků v programu -
Acoustic Impact. Tato čtyřka (dvě kytary - Jiří Blafka a David Juráň, perkuse - Martin Máca, piano - Josef Čechtický), hraje latin-jazz-flamenco a nepatří k žádným pódiovým nováčkům. Hráli především materiál z nového alba "For John" (věnováno jejich vzoru Johnu McLaughlinovi) a poradili si s ním více než zdatně. Snad jen trošku více živelnosti chybělo, i když perkusista se snažil, co se dalo. Prosluněnou atmosféru udrželi svým vystoupením také mladí pražští
Cuban Summer. Pod vedením kapelníka a pianisty Ondřeje Kabrny zahráli jak převzaté (
Gonzales,Camilo), tak vlastní skladby. Působili suverénně, nejsou také žádnými nováčky, a roztančili solidní část publika. Mě zaujal saxofonista Marek Prokop, který svým příjemným legátovým zvukem připomínal Jana Garbareka. Chvilku jsem si říkal, že Havana je snad za rohem (no, nevím, jestli je to úplně příjemná představa).
František Kop Quartet patří k hráčsky nejnabušenějším českým jazzovým souborům. Bohužel jsem většinu vystoupení chyběl, připravoval jsem pro vás totiž interview s Marcusem Millerem, které snad vyjde v následujících dnech. A co hlavní hvězda, tedy
Marcus Miller?
© Martin Slavik, www.pipal.cz Přijel s podobným bandem, s nímž již v Česku třikrát vystupoval, tedy:
Marcus Miller (baskytary, klarinety, saxofony), Michael "Patches" Stewart (trubka),
Dean Brown (kytara), Poogie Bell (bicí), Keith Anderson (sax), Bobby
Sparks (klávesy), Big Doug Epting (baskytara, samply). Před pódiem to pořádně zhoustlo, stručně řečeno - všichni byli na nohou. Po dramatickém intru nastoupila celá kapela a bez nějakých okolků spustila. Všiml jsem si jejich vlastní pódiové zvukařky, ale to už jsem se musel soustředit na Marcuse, jenž nakloněný přes přední hranu podia předváděl svou one man show, aneb jaké zvuky lze dostat z baskytary. Hrály se převážně věci z nového alba "Silver Rain" (namátkou "Silver Rain", "Frankenstein", "Moonlight Sonata", "Boogie on Reggae Woman") a nemusím snad ani zdůrazňovat, jak to kapele swingovalo. Hodně prostoru dostal šílenec
Dean Brown, který hrál na kytaru doslova celým tělem, stejně tak saxofonista Keith Anderson; hlavně s nimi si Miller na pódiu nejčastěji povídal. Většinou to však bylo o Marcusovi, což vůbec nevadilo, jelikož jeho styl je tak melodický a zábavný, že nahradil jak zpěvačku, tak sbory. V každém sólu bylo tolik fórků a odkazů, že je rozeznal nejen hardcore jazzový fanda. Musel jsem se občas fakticky smát, kam na to ten chlápek chodí. Upřímně řečeno, ani přesně nevím, jak dlouho borci hráli, určitě se ale čas dost blížil třem hodinám. Každou ze skladeb patřičně natáhli, aby ještě v závěru dvakrát přidali. Celý koncert uzavřela úžasně podaná "Tutu", jíž Marcus napsal pro Milese Davise. V ní dostal prostor doslova každý z kapely. Všichni si to postupně rozdali s kapelníkem. Tohle se špatně sděluje slovy. Kdo nebyl, měl by litovat. Hlavní program festivalu Millerovým koncertem skončil, ale v neděli se ještě konal Jazz Brunch, který dal šanci mladým začínajícím kapelám. Předvedly vcelku nezajímavý a neinvenční funkrock, zaujala jen výborná houslistka
Anna Mináriková.
Jazzfe pro mě zatím znamenal nejlépe strávený víkend tohoto léta a nevím nevím, jestli se na tom něco změní. Perfektní organizace bez zádrhelů (potvrdili i interpreti, o které bylo v zákulisí skvěle postaráno), úžasné prostory, počasí jak na objednávku a skvěle vyladěný program. Je těžké být nekritický, ale tady to prostě jinak nejde. Sláva Bechyni, sláva jazzu!
Jazzfe,
Bechyně, 15.7-17.7.2005