Värttinä (vřeteno) se v druhé polovině osmdesátých let minulého století proslavila dokonalým skloubením lidové hudby finské Karélie a postupů moderní, umělé hudby. Čerpá stejnou měrou z rocku, popu a elektroniky, hlavní důraz ale klade na melodičnost a pro středoevropskou či afroamerickou hudbu netypickou rytmičnost finského folklóru. Nad skvěle sehranou a čertovsky šlapající kapelou ční tři jasné hlasy zpěvaček Mari Kaasinen, Susan Aho a Johanny Virtanen, které se staly pro Värttinu jasným poznávacím znamením. Výběr mapující tvorbu kapely z let 1992 až 2003 čerpá ze čtyř studiových ("Iki", "Aitara", "Ilmatar", "Seleniko") a jednoho živého ("6.12.") alba. Skladby nejsou řazeny chronologicky, kapela se na výběru ani řazení písní nepodílela, výslednému produktu to však nijak neškodí.

Už od prvních tracků nenechává skupina nikoho na pochybách, v jakém duchu se celý výběr ponese. Nadupané sloky, často v lichých rytmech, jsou podepřeny klasickými finskými nástroji (kantele) kombinovanými s neméně klasickou rockovou bicí soupravou či baskytarou. Jiskřivé refrény vás přinutí, když se nikdo nedívá, lehce si se sluchátky v uších poskočit nebo zatancovat. Zpěvačky v čistě vokalních skladbách text neuvěřitelně rychle sekají a rytmizují, aby po chvíli zvolnily a rozložily hlasy v netradičních vícehlasech. V česky otextovaném bookletu k nim jedna z dam poznamenává: "Někdy to třeba vypadá, že zpíváme unisono, ale ve skutečnosti se jedná o velmi jemné harmonie, hlasy se pohybují v malých intervalech. Dříve, když nebylo ani rádio, ani televize, ani piáno, byly takovéhle způsoby něčím naprosto běžným. Teď si ale každý myslí, že v hudbě existují jen ty intervaly, které najde na klávesnici piána."

Možná právě exotičnost, netradiční melodie a nápadité rytmy přitahují posluchače tohoto podivuhodného uskupení, jako světlo vábí můry za dlouhých nocí. V hudbě Värttiny, jako by byl slyšet vítr prohánějící se nad mrazem sežehlými vřesovisky, mumlání dávných zaklínání, vítězný ryk vikingských válečníků či svatební zpěvy Karélie. Většina skladeb je rychlá, opravdu do skoku, nebál bych se o téhle partě mluvit jako o taneční kapele. Jejich energií nabité koncerty jsou ostatně často vzpomínány, nakonec posledních pět skladeb je právě z živé desky "6.12.", takže se o neuvěřitelném tahu vystoupení může posluchač přesvědčit sám. Opravdovou lahůdkou je ale oněch pár volných, pomalých a něžných skladeb. Jedenáctý zasněný a hlubokými bicími podpořený track "Travuska" je jedním z vrcholů alba, stejně jako následující vokální "Käppee" či třináctka "Nahkaruoska". A tak se dostávám k další důležité přednosti. Värttinä má skvělé skladby. Ano, občas samo sebou sahají do bezedné studnice tradicionálů, valná většina písní však pochází z pera některého z členů kapely. V tomto případě jednoznačně dominují muži, kteří se jinak, nepočítám li opravdu bravurně zahrané instrumentální party, do popředí moc nederou. Muzikantská preciznost je ostatně u téhle party z chladného severu naprosto běžná a samozřejmá věc. Živě hrané skladby na desce poznáte víceméně pouze podle potlesku.

Nějaké shrnutí? Musím se přiznat, že tehdy jsem si na gymnaziálním večírku tu špatně nadepsanou kazetu půjčil, a dokud se mi nevymotala do walkmana, točil jsem ji pořád dokola. Poslech reprezentativního výběru "Snow Angel" pro mě tedy byl něčím jako setkáním se starou láskou. Pravda, trochu pozapomenutou, nyní ale dokonale osvěženou. Ve dvaceti písních se Värttinä představuje v tom nejlepším světle, radost poslouchat. Přesto musím bohužel přidat na závěr i jednu podstatnou připomínku. "Snow Angel" má opravdu, ale opravdu nehezký obal. Přitom papírová krabička umožňuje už ze své podstaty širokou škálu ztvárnění. Vnitřní booklet je plný informací, opravu skvělé jsou třeba české překlady textů či doprovodné slovo Petra Dorůžky. Ale přední strana, použitý font a zvolená fotografie evokují obaly českých dechovkových výběrů a ke koupi by mě tedy rozhodně nepřiměly. Opravdu kontrastně to působí v souvislosti se skutečně exkluzivním obsahem.