Deska "Hotel" je prý plná skvělých popových písniček. Je taky prý jen marnou snahou složit hit. Taky prý je to naprostý průser, který nikdo nevydrží poslouchat. Jen málokteré album vyvolalo tak protichůdné reakce jako Mobyho novinka - makrorecenze s deseti názory našich redaktorů je tedy logickým krokem.
© facebook interpreta Byly doby, kdy byl
Moby součástí tanečního undergroundu. Jeho přerod ve velkou popovou hvězdu nastal nejpozději s deskou "Play", která obsahovala spoustu hitových singlů a ještě více reklamních znělek. Po trošku komerčně méně úspěšném albu "18" přišel v půlce března s novinkovou kolekcí "Hotel", která zatím sbírá velmi rozporuplná hodnocení. Dan Hájek v naší
hlavní recenzi desku ohodnotil osmi body z deseti, stejně nadšený byl i z
koncertu, který díky EMI shlédl v Berlíně. Vzhledem k Mobyho postavení na současné hudební scéně byla jeho novinka skvělým podnětem pro další makrorecenzi. Jaké jsou tedy názory dalších deseti redaktorů musicserveru? Jak za chvíli zjistíte,
velmi různorodé je velmi jemné označení...
Karel Veselý - 3/10
Vzpomínám si na šok, který jsem dostal, když jsem poprvé slyšel Mobyho album "Animal Rights". Mistr hypnotického techna začal dělat křesťanský punk. Tušil jsem, že je to začátek jeho konce, který na chvíli oddálil chytrým "Play". Jenže pak přislo "18", které se snažilo naklonovat "Play" s minimem myšlenek. Dna ale
Moby dosáhl až s aktuálním albem "Hotel", neskutečně unylou a nudnou kolekcí, za jejíž nepřerušovaný poslech by se měly dávat medaile za odvahu. Nevím, co nebo kdo Mobyho přesvědčil, že má tentokrát zkusit natočit písňové album, když mu chybí jakékoliv hudební nápady a navíc neumí zpívat. Sázka na pompézní aranže jen zvýrazní neschopnost přijít s čímkoliv zajímavým a efektování titěrného hlasu je přímo směšné. Takhle nějak by znělo album kterékoliv hudebního amatéra bez talentu, který by si mohl koupit drahé vybavení. To bych si už raději poslechl desku Rosse z "Přátel". Desku tak nakonec od úplné katastrofy zachraňuje vokalistka Laura Dawn a dvě decentní coververze. Co může být pro Mobyho smutnějšího než právě tento fakt? "Hotel" je nakonec věrný svému jménu. Absolutně chladný, hygienický, bezpohlavní, konstruovaný tak, aby nikoho neurazil. Je asi dobře, že
Moby dosáhl díky své víře klidu v duši, ale jaksi postrádám důvod, aby o tom točil desky.
Tomáš Turek - 4/10
Znáte to - koupíte si tlusťoučký, atraktivně vypadající časopis, aniž byste očekávali bůh-ví-co, jenže už po letmém prolistování je vám stejně líto vyhozených peněz. Je tam sice spousta hezkých a barevných obrázků, ale to je asi tak všechno. Na hromádku do domácího archivku si jej zkrátka nedáte. A stejně je to i s Mobyho "Hotelem". Spousta příjemných a bezkonfliktních písniček. Nic víc, nic míň. Teď už jen záleží na tom, co od hudby očekáváte.
Moby je bezesporu velmi zajímavá a inspirativní osoba, ale zdá se, že se toho v jeho ložnici (kde dnes ponejvíce tvoří) poslední dobou moc neděje. Rádoby sexy track "I Like It" nebo zdánlivě už stokrát slyšená "Spiders" přesně ukazují, jak moc chtěl
Moby složit silnou chytlavou píseň, nakonec ale zůstalo jen u vetché chytlavosti. "Hotel" tak svým způsobem vypovídá o současném stavu světové popmusic. Skutečnost, že se dnes nahrávají tuny balastu, kterým se člověk hledající cosi inspirativního musí prodrat, pak ty unavenější posluchače sune k tendenci držet alespoň krok s byvšími hrdiny. V případě Mobyho se ale bohužel ani to nevyplatí. Kde totiž bylo kdysi "Play" zábavné, je dnes "Hotel" nudný. Jasně, tentokrát "vzteklounek" žánrově trošku ukročil stranou a pustil se více do skládání "opravdových písniček", ale v konečném důsledku nic nového ani příliš zábavného nepřinášejících. Jako kulisa jsou fajn, ale takových už tu bylo, je a ještě bude... Na druhou stranu mě přesto stále zajímá, s čím se vytasí příště. Ale jen z pouhé zvědavosti, ne z toužebného očekávání kvalitní hudby. Té se totiž bohužel z Mobyho "Hotelu" line jen poskrovnu.
František Matějíček - 6/10
Kritiky se jednoznačně neshodují na tom, jaké album "Hotel" je, ani jaké by mělo být. S těmi, kteří tuhle desku zařazují pouze do nudné polohy bez nápadu, nesouhlasím. Přitom ovšem nejde o album, které by soudobý hudební směr otáčelo jinam.
Moby pouze obohatil image o naškrobenou košili a akademické brýle, což se k jeho vokálnímu projevu docela hodí. Jednu výtku si "Hotel" ovšem určitě zaslouží - unylé tempo a trochu statický pěvecký přístup autora samotného. Je velice hezké, že se natáčení věnoval celou silou své osobnosti, občas ale chybí kreativnjší hlasové proměny. Tato koncepce však velmi umně koresponduje se zbylými částmi zvukové stopy, což znamená, že si "Hotel" žije svým vlastním životem a nelze ho tak úplně srovnávat s kolekcí typu "Play". Zřejmě jedinou skladbou, v níž umělec projevil sklony k inovátorství, je úvodní "Intro". Že by se ale základní motiv v podobě pozpátku puštěného podkladu dal považovat za vrchol originality? Spíše jde o úvodní příjemné vybočení ze čtrnátky jinak poměrně stereotypních kousků. Onen popisovaný stereotyp však není v tomto případě nepřekousnutelným problémem.
Mistr sám určitě nikdy neskládal melodie na jedno použití, ani na novém albu takové nenaleznete. Vždycky je možné si mezi jednotlivými tituly najít něco nového, poslech obohatí vaše vnímání, nečekejte ovšem revoluci. A závěrečný sumář?
Moby vydal novinku, těšte se a radujte! Nic víc.
Luboš Kreč - 6/10
Můj vztah k Mobymu byl vždycky stejně rozeklátý, jako byla jeho hudba. Když jsem dvakrát viděl živě jeho punkové kreace říznuté HC, nevěděl jsem, co si o tom myslet. Moc kvalitní to nebylo, ale v kontrastu k elektronickým peckám, které produkoval bokem, to bylo jako nebe a dudy. Když odhodil ostré kytary a vydal se trasou popového melodika, můj zájem o něj se zdál být ztracen. Jenže ani "Play", ani "18" se mi nevyhnulo. Nevadí mi si je pustit, což o to, ale k mým favoritům nepatří. Totéž stihne "Hotel".
Moby má jeden základní problém - nedokáže udržet mou pozornost po celou dobu trvání alba a je mi putna, které to je. S "Hotel" to je nachlup stejné, krom pár opravdu zajímavých pecek, např. "Raining Again", "Lift Me Up" nebo "Spiders", obchází novinku šedý pléd nekonfliktního popu s jemnými přesahy tu k dance music, tu do rocku. Mám z toho ale takový podivně unylý dojem; možná nemělo být na desce písniček čtrnáct, ale jen deset. Když jsem se rozhodl doposlouchat album celé (a to bylo několikrát), vždycky mě začala svrbět ruka, chvěla se a její prsty chtěly poskakovat po dálkovém ovládání. "Hotel" je sice příjemná nahrávka, bohužel až příliš nezávazná, nekladoucí na posluchače žádné nároky. Jen si tak volně plyne, občas přidá, občas ubere plyn, ale když dorazí do cíle, člověk si oddechne a s radostí přesedlá na něco osobitějšího.
Honza Balušek - 6/10
Je vědecky dokázáno, že na vývoj dítěte může mít nepřijímání masa jako potravy neblahý vliv. Na dospělé prý už absence masa v jídle nemá až tak negativní dopad, ale samozřejmě existují výjimky. Jednou z nich je bezpochyby i
Moby. Jak jinak si jeho nové album vysvětlit jinak než tím, že nejí maso a blbne? Jsem popař celým tělem a duší, a přesto je pro mě nová deska až moc popová, téměř v jednom duchu a bez výraznějších odbočení jinam. Jsou to většinou
pěkné písničky, ale žádná megapecka mezi nimi není. A těch několik ambientních kousků, které by bez problémů složil a nahrál kdejaký domácí kutil na svém počítači, to rozhodně nevytrhnou. Ještě před několika týdny by se dalo říci, že při porovnání Britney (na jejíž poslední řadovce spolupracoval) a Mobyho je jednoznačné, kdo je hezčí, má větší prsa a kdo dělá lepší hudbu. Po vydání alba "Hotel" je jasné, že všechny trumfy jsou nyní na straně té blonďaté toxické kočky. A to pro Mobyho není moc dobrá vizitka.
Pavel Parikrupa - 7/10
Z velké většiny recenzí a kritických ohlasů, jež se objevily po vydání nového Mobyho alba, musí čtenář nabýt dojmu, jakoby ta deska byla úplně strašná. Nemyslím si to, i když o nějakém výjimečném a skvělém díle také nemůže být řeč. Je to normální popová písničková deska, odlišná od "Play" a "18". "Hotel" jsem si nakonec po počátečních rozpacích dokonce i oblíbil (tedy alespoň jeho část). Závěrečné dvě instrumentálky přeskakuju, protože mi připadají hrozně nudné, naopak mne velmi zaujaly písně, které jsou jakýmisi milostnými rozhovory Mobyho a Laury Dawn ("I Like It", "Dream About Me"). První singl "Lift Me Up" je přesně vyprojektovaná dálnice hitovým směrem, má jednoduchý chytlavý refrén a přitažlivý sound. Takových písniček je na desce více - nic komplikovaného ani objevného, ale jako by
Moby otevřeně říkal, že jen o to mu šlo, aby to byl refrénový hit, který s ním na koncertech budou zpívat davy. Vtipně využívá infantilní elektroniky a hlasu á la Kylie ve "Very", refrén "Love Should" připomíná balady Martina Goreho a jestli po "Beautiful" nesáhne ani jeden kreativec pro televizní reklamu, tak se picnu. Žádné elektronické výboje nebo experimenty s kombinováním starých nahrávek a moderních technologií. Hudba je zde kvůli zpívanému sdělení, a pokud se někde objevilo tvrzení, že tato Mobyho deska je pro pětatřicátníky (pokud tento vágní termín bereme jako označení jistého typu lidí, kteří vypadají asi jako já), pak to bude pravda. U mě tedy lehký nadprůměr.
Ondřej Pravda - 7/10
Na první poslech nelze na novince neslyšet o hodně méně piána než na "Play", také samplů ubylo, soulových a gospelových odkazů už se nedočkáme vůbec. Vše zmíněné je nahrazeno kytarou a o něco písničkovější strukturou, častějšími pokusy o nějaké texty, a ne jen opakováním jednoho samplu hlasu. Celkem logicky je hlavním pocitem z alba jeho obyčejnost, a to všech aspektech tohoto slova. Je fajn, že se
Moby snažil úplně neopakovat model "Play", když už se mu to na "18" tolik nepodařilo, ale na druhou stranu piánové vyhrávky a otisk soulu a gospelu bylo, myslím, to unikátní, proč se "Play" líbila tolika lidem. Že
Moby nebyl nikdy žádný velký zpěvák, se ví, ale dříve to při jeho samplovacích hrátkách tolik nevadilo, k muzice sedělo. Při příklonu k kytarovějším písničkám si ale jeho pěvecká omezení uvědomíte víc, taková "Spiders" je takhle jen dobrá. Hostující Laura Dawn je příjemným osvěžením, i když "Temptation" je až moc utahaná a dlouhá. Nejen instrumentální intro, ale hlavně neinzerované (proč?) otravně dlouhé ambientní outro i jeho předchůdce zní strašně nudně, bez jakéhokoliv nápadu (kdepak Eno nebo
Vangelis v nejlepších letech). Singl "Lift Me Up" je povedený, ale to
"o la la" na konci až příliš připomíná makedonské odtrhovačky. Ze začátku zaujme i upgrade disca ve "Very", ale nejvíc mě bere desátá "I Like It" - pomalá triphopová záležitost, jednoduchá, přitom vlastně nejvíc experimentální. Je jasné, že z téhle desky už tolik skladeb kreativní manageři reklamních agentur nepoužijí. Nevypovídá to nic o kvalitě hudby, ale stejně by
Moby neměl
jiným kecat do toho, jak chtějí dělat muziku oni. Deska "Hotel" je spíš potvrzením toho, že by mohl pro příště uvažovat o víc hostech on a každopádně by už neměl nudit s ambientními pokusy, takhle to měl málem o bod míň. Je dobrý, ale nezvládne všechno sám. Ale ta malá esej v bookletu k názvu desky má něco do sebe.
Radek Antl - 7/10
Interpreti Mobyho typu mi s každým návratem připraví menší dilema - mám po nich chtít nějaký posun nebo mi stačí osvědčený model, který důvěrně znám z předešlých nahrávek? Přijde na to, pokud vaří zručný šéfkuchař, stále to samé jídlo v jiných úpravách zachutná i po několikáté repríze. Na jednu stranu nesouhasím, že "How To Dismantle An Atomic Bomb" je líná kopie "All That You Can't Leave Behind", ale poctivě odvedená práce, na stranu druhou "Cliché"
Support Lesbiens je tak nechutně podobná baladám z "Tune Da Radio", že dodnes marně sbírám odvahu poslechnout si celé album. A
Moby? Kdyby repertoárem z desky "Hotel" debutoval nějaký
nový hudebník, mnozí zajásají, že se zjevil někdo, kdo dnes zní jako
Moby a za pět let může hýbat příslovečnými hudebními hranicemi. Ale že jde
pouze o Mobyho, který zřejmě už několik let mává vlastnímu zenitu, naříkají, protože on těmi hranicemi už nezahýbá, ba co víc, ani se o to nesnaží. Svůj "Hotel" postavil na jednoduchých, přímočarých, snadno zapamatovatelných písničkách, jak jinak než poznamenaných jeho zasněnou, melancholickou náturou. Vůbec si z toho nedělá hlavu a ani nemusí. Přestože ho není těžké nachytat při opisování ze starších věcí ("Raining Again" vs. "Honey") a některé písně jsou vyloženě nuda ("Very"), nemohu se zbavit sympatií, které k "Hotelu" po týdnu opakovaného poslechu chovám. Ne že by mě ta deska vyloženě odrovnala, přeci jen není ani ničím převratným, ani progresivním, ani překvapivým, ale je tak nějak fajn. Nechybí jí silné melodie, atmosféra, ani účelné aranže. Inu, vaří-li zručný šéfkuchař...
Tonda Kocábek - 7/10
Je to více než deset let, co jsem tehdy ještě nepříliš známého plešouna viděl poprvé na jeho vcelku nepovedeném pražském vystoupení. Od té doby se toho pochopitelně dost změnilo, a tak dnes je z něj uznávaný popmaker s několika alby, která by snad nemusela být ani časem zapomenuta. Je mi vcelku ukradené, pro kolik dřívějších opěvovatelů je už za zenitem či v kolika reklamách se jeho melodie zase objeví, ale z novinky "Hotel" mám nakonec ke svému vlastnímu překvapení docela dobrý pocit. Stojí za ním především vyrovnanost, se kterou míchá jednotlivé ingredience. Dělá to s grácií zkušeného barmana, nevrství desítky zbytečných stop, nepodléhá pokušení multiinstrumentalistů předvádět se, dokáže stále vystavět silný motiv i s jednoduchými prostředky. Jistěže nepřináší nic ani výrazně překvapivého, ani nového - v úvodu takové "Beautiful" je to (zdaleka ne naposledy)
Lou Reed před čtvrtstoletím jak vyšitý - ale je stále moderní právě v onom povznesení se nad zažité představy o tom správném a jediném rocku a popu. Bezstarostně si přeskakuje od jednoho k druhému, stejně jako dává nemalý prostor hostující Lauře Dawn. Má to ale celé jeden docela podstatný háček. Většina těch písniček je řemeslně dobře provedená, skvěle funguje jako kulisa, aniž byste měli onen trapný pocit, který se dostavuje u poslechu většiny českých rádií, ale spousta těch skladeb vám hlavou prošumí, aniž by tam po nich něco výraznějšího zůstalo. Resumé je tak jasné - dobrá popová deska, ale zrovna od Mobyho bych čekal víc.
Michal Koch - 8/10
Přiznám, že nejsem žádný odborník přes život a dílo Mobyho. Poprvé jsem jej zaznamenal až díky převelice úspěšnému, jistě zajímavému, leč dle mého názoru také lehounce přeceňovanému počinu "Play". Proto jsem k nové desce "Hotel" přistupoval se zdravou skepsí a nulovým očekáváním, ať v pozitivním či negativním směru. Jestli mě ovšem za první tři měsíce letošního roku dokázala nějaká nahrávka překvapit, pak je to právě "Hotel". Ne, neděje se nic převratného, nepřichází geniální vizionář, aby pootočil kormidlem vývoje populární hudby. "Hotel" je prostě normální popová deska s trochou tanečních rytmů ("Lift Me Up", "Where You End"), několika pomalými a zamyšlenými skladbami ("Temptation", "Love Should"), najde se i pár opravdu silných melodií ("Spiders") a co zákusek nějaká ta až meditační hudební plocha ("Hotel Intro", "Homeward Angel"). A já ani nevím, proč to na mě tak silně a velmi příjemně všechno dohromady působí... Možná je to krásné doplňování se hlasů Mobyho a Laury Dawn, možná ta napůl teskná a zasněná, napůl optimistická a smířlivá nálada, možná je to všechno jen hezky poskládáno k sobě a zrovna v tuto dobu to promlouvá k mé duši. Nejsem schopen vyzdvihnout jeden či dva nejsilnější momenty desky, jen mi zkrátka jako celek připadá krásná.