Poté, co jsme tu měli poměrně nedávno recenzi na projekt Beatstorm, o kterém jsem se zmiňovala jako o další Veroně, to s Infinity nebude jinak. Takže pokud nemáte rádi, když se recenzenti opakují, a už jste četli o Beatstorm, raději vyhledejte jiné články, protože od výše zmíněné recenze se ta na nové cédéčko "Infinity" od stejnojmenné skupiny nijak výrazně lišit nebude.
Příznivci tanečně-vokálních formací zajásali ve chvíli, kdy se na scéně objevila
Verona, protože tu byla konečně také česká skupina s podobným žánrovým zaměřením jako třeba
Karma.
Radost hudebních kritiků a intelektuálnějších posluchačů však byla zcela opačného ražení. Výtvory podobných skupin se staly hrozbou visící nad nepořádnými redaktory, kteří zavčas neodevzdávali články, případně vykoupením nějaké opravdu dobré desky, o kterou se všichni pereme (já vás v perexu varovala, že se nedozvíte nic nového). Poté, co jsme si už nějak zvykli na přítomnost "žánru", jenž charakterizuje pohledná zpěvačka, která dokáže odzpívat pár tónů a pár stále se opakujících slov, a jeden či dva deejayové, co stojí za několika jednoduchými klávesovými melodiemi projetými počítačem do trochu elektroničtější podoby, se začali objevovat další skupiny a projekty držící se navlas stejného stylu.
Po
Beatstorm jsou tu
Infinity, kteří se liší snad jen tím, že tzv. deejay, který zastupuje mužskou část dvojice, je také zpěvákem (na stejné úrovni jako zpěvačka).
Infinity tvoří Veronika Vojtíšková, která kromě zpěvu napsala většinu textů a dokonce se i podílela na hudbě ke dvěma skladbám (jestli se to dá nazvat skladbami), a David Svoboda - tvůrce hudby, který na oplátku své kolegyni napsal dva texty. Jestli nemáte čas, nemusíte ani pokračovat, protože už o této desce víte všechno potřebné a zbytek recenze bude už jen plytké blábolení o ničem na zaplnění místa, aby recenze dosáhla alespoň minimální délky.
Pravděpodobně se najde pár jedinců, kteří budou
Infinity a vůbec celý žánr obhajovat, protože existují i ti, komu se tahle hudba líbí. Upřímně nemohu objektivně tvrdit, jestli vážně má smysl takové desky vydávat, protože člověk potřebuje taneční hudbu, aby se mohl pohybovat do rytmu a je otázkou, jestli na diskotéce někdo dbá o to, co hraje, nebo všem stačí, aby hrálo aspoň něco. Osobně si myslím, že bezduché tucání člověka jenom unavuje, vůbec v něm nevzbudí chuť tančit, když na pozadí bicích (ony to ani nejsou bicí, ale nějaká umělá náhražka) se ozývá taková ukolébavka, kterou pohání jen beaty, a kdyby se v písničce nevyskytovaly, nikoho by ani nenapadlo, že by byl někdo schopen u toho vymyslet taneční kreaci. Už slyším narážky, že co jiného než beaty vytváří rytmus, ale když vzpomenete na špičkové umělce taneční hudby, jako je
Fatboy Slim,
Moby, Chemical Brothers nebo
Röyksopp, budete nespíš namítat, že se to přece nedá srovnávat. Jistěže nedá a proč? Protože všichni zmínění si pohrávají s různými žánry a tuc tuc na pozadí natolik obohacují zvraty a změnami tempa, že celou skladbu přenášejí do úplně jiných sfér a jejich rytmus zdaleka není založen jen na jednom tucajícím přístroji.
To, co vytvořili
Infinity, totiž nesahá po paty ani demonahrávkám jiných skupin a za nápad by se nedala ocenit ani jediná skladba, natož celá deska, která ne že je postavená na úplně stejné kostře jako jedna skladba z ní, ale ji tvoří pouze ta kostra. Deska potom zní jako jedna sáhodlouhá písnička a jestli se vám chce poslouchat 37 minut dlouhou skladbu jen s beaty a dvěma hlasy, které zpívají nic neříkající text, prosím, deska "Infinity" vyšla právě pro vás. "Žánr", který zastupuje, bych vůbec nenazývala žánrem, ale spíš způsobem, jak si co nejjednodušeji vydělat trochu peněz. Víc než trocha jich totiž nebude, mimo jiné také proto, že hudba není jen o penězích.