Britská pětka Embrace momentálně slaví úspěchy se singlem "Gravity", který pro kapelu složil Chris Martin z Coldplay. Právě tahle skladba dopomohla povadajícím ostrovním hvězdičkám zpět na výsluní. Jestli je rozruch kolem jejich čtvrté desky "Out Of Nothing" oprávněný a zasloužený, se dozvíte v naší dnešní recenzi.
Coldplay,
Verve,
Travis,
Keane,
Aqualung,
Spiritualized... A tak bych mohl pokračovat dál a dál, až do konce téhle recenze. Jenže to byste si moc nepočetli. Nuže dobrá, i když to nemá valný význam, protože jasný obrázek o tom, co vám čtvrtá řadovka britských srdcerváčů
Embrace nabízí, jste si, doufám, vytvořili, zkusíme to. "Out Of Nothing" se na první poslech jeví jako splněný sen každého, kdo si ideální kytarovou desku představuje jako mix skladeb typu "Lucky Man", "Sonnet" ("Urban Hymns") nebo "The Scientist" ("A Rush Of Blood To The Head"). Jenže víte, jak to většinou bývá se splněnými sny...
Embrace jsou opravdu až neuvěřitelně hymničtí, vyžívají se ve velkolepých, okázale emotivních až patetických baladách, které již od druhé minuty spějí k neúnosně vygradovanému a předlouhému finále se šílícími kytarami a orchestrem, ze kterého vám půjde hlava kolem. Posloucháte, chvíli je to naprosté blaho, ale brzy vám začne chybět moment překvapení, nějaký ten odlehčenější/drsnější kousek, nebo aspoň změna tempa. A po pěti šesti skladbách začnete pomalu zjišťovat, že nic jiného, než nahrávat mučivé litanie, ze kterých odkapává kýčovitá romantika jak med s nadrcenými ořechy z převrhnuté sklenice, snad tihle zasmušilí vlasáči ani nedovedou.
Embrace skladby kuchtí stále podle jedné a té samé receptury, za použití stejných ingrediencí (mohutné klavírní akordy, všudypřítomné bouřící smyčce, kontrast jemných pasáží a vzdouvajících se refrénů) a místy se prostě neubráníte pocitu, že vaří pouze z vody. Na druhou stranu, abychom chlapcům nekřivdili, když pomineme singl "Gravity" od dobráka Chrise Martina (
Coldplay dělali ještě před pár lety
Embrace předskokany), díky kterému zamířili z hrobníkovy lopaty rovnou na vrcholky hitparád, najdeme na desce ještě několik opravdu krásných (i když stokrát slyšených) momentů ("Ashes", "Someday"). Když to vezmeme kolem a kolem,
Embrace jsou formálně dokonalí, ale zároveň taky zoufale předvídatelní, nepůvodní a hudebně konformní. Nevytrhne to ani zbytkem kapely výrazně podporovaný pěvec Danny McNamara, který zpívat rozhodně umí, ale do opravdové naléhavosti Chrise Martina, klukovské lehkosti Frana Healyho nebo živočišnosti a charismatu Richarda Ashcrofta mu přeci jen něco schází.
Takže asi takhle - když půjdete nad ránem mírně přiopilí od své milované (a zapomenete na vše kolem, včetně toho, že jste kdy předtím slyšeli pojem britská kytarovka), dostanou vás
Embrace na chvíli do solidní extošky. Rozněžníte se sami nad sebou, zatnete si pěstičky, mrknete na nebe, srdce se vám sevře, možná si i poskočíte. Ale tohle přeci neděláte pořád...
P.S.: Už dlouho jsem nezaregistroval název, který by tak dokonale vystihoval podstatu produkce nějaké kapely!