Lou Rhodes - One Good Thing

Po letech do studia pozvala i svého parťáka Andyho Barlowa. Zahrál si v několika písních a produkoval celou nahrávku. Toto znovushledání je posunulo do nových rovin. Akustické kytary v mnoha místech doprovázejí smyčce, jejichž aranžmá je šetrné, aby nebouralo folkovou lehkost a určitou vláčnost. Místy tak zaslechnete odkaz na ranou tvorbu Joni Mitchell nebo poetiku Nicka Drakea a Johna Martyna. Lou si je s každou další deskou jistější, je vyzrálá a s citelnou syrovostí prezentuje své vnitřní slasti i strasti (ty ale protentokrát převažují, jak již bylo zmíněno v úvodu).

Svou nezaměnitelnost má i její průzračný hlas, díky němuž bez námahy dokáže přeformulovat atmosféru vyprávěných příběhů. Ty však nepocházejí z deníčku nějaké náctileté slečny, promlouvá tu totiž nadhled a ztotožnění se s vlastním já, které však celkem zákeřně zasáhl osud a nečekané zlomy na životní cestě. Natrefíte zde i na hledání nových významů a pozitivnějších zítřků, i takové dokáže "One Good Thing" být. Chvilku hodně melancholické ("Melancholy Me"), ale i plné optimistických očekávání ("Magic Day"). Srdce však uroní slzu během "Janey", "Circles" nebo "Why Wait For Heaven".

"People dying every day / To prove their God’s the only way / But what kind of paradise would favor some and some deny? / Why wait for heaven 'till we die?", těmito slovy začíná závěrečná "Why Wait For Heaven" a prozradí mnoho o pocitech Lou Rhodes. Ta natočila svou nejotevřenější a nejosobnější desku plnou pravd, díky níž se vyzpovídá a odhaluje nemálo ze sebe samotné. Křehkost a uvolněnost emocí je uvěřitelná a odzbrojí každým poslechem, zhasněte světla a jen se zaposlouchejte...