Někdy v roce 1981 dovezl spolužák z Jugoslávie elpíčko "Farewell To Kings". Gramofon jsem ale neměl, tak jsme to pak hltali na mono zařízení jeho rodičů, jako konečně skoro všechno, co se k nám ze "západu" tehdy dostalo. O něco později jsem na stanici Vltava v pořadu Větrník poslouchal ukázky z jejich aktuálních desek "Permanent Waves" a "Moving Pictures" a byl jsem nadšen. Díky bývalé spolužačce mé mámy, která žila dlouhá léta v emigraci, jsem pak obě alba získal a následně jsem rozšířil svou sbírku i o další kousky z jejich diskografie. Bohužel jsem se tehdy nesetkal s nikým, kdo by Rush znal, a bylo jasné, že u nás Deep Purple, Black Sabbath, King Crimson, Led Zeppelin, Genesis, Kiss, Queen atd. konkurovat nemohou - přece jenom šlo o okrajovou záležitost a na tehdejších burzách je měl málokdo. Dojem z jinak perfektní muziky tak umocňoval ještě pocit něčeho výjimečného, což k té době patřilo, stejně jako devizový příslib. Moje kanadská spojka mi však zajistila, že jsem hudební vývoj Rush sledoval až do konce 80. let, časem mne u nich ale začala nudit přemíra syntezátorů a dalších elektronických efektů, takže dodnes považuji shora jmenovaná alba za vrchol jejich tvorby. Po listopadu 89, kdy zde zahraniční desky ztratily punc zakázaného ovoce, jsem o nové nahrávky z tábora kapely moc zájem neměl a až s jejich comebackem s CD "Vapor Trails" jsem staré "fošny" oprášil.

Přestože dnes tisk píše o Rush jako o legendách, jejich pozici v historii rockové hudby vidím trochu jinak. Mají za sebou sice nahrávání osmnácti studiových alb (+ pět skvělých živáků a několik kompilací), všichni tři členové jsou považováni za vrcholné hudebníky, ale žádná jejich deska ani písnička nezískala větší úspěch. Svou slávu si prostě vydřeli neustálým koncertováním po celé Kanadě a USA, kde dnes patří k uznávaným klasikům, o kterých se nediskutuje, přestože jejich jediným hitem rotujícím v éteru byl singl "The Spirit Of Radio" z roku 1979. Myslím, že není zas tak důležité, aby hráči byli dokonalí, pokud v písničkách není poutavý nápad a něco, čím se odliší od ostatních, je jim virtuozita k ničemu. Když odmyslím (alespoň podle mne) nevýrazná a klávesami přeslazená 80. léta, leží před příznivcem tvrdší a trochu náročnější muziky řada desek, které se vyplatí doma mít. Samostatnou kapitolu tvoří inteligentní texty, které píše bubeník Neil Peart, to u nás ale ocení málokdo. Stejně jako já, asi i většina fandů však považuje Rush za legendu proto, že zde dosud nebyli, nikdy se o nich nějak zvlášť nepsalo, a proto byli i mimo dosah masových médií a nespravedlivě tak ve stínu známějších part, které u nás znal každý (do stejně kategorie, co do popularity u nás, bych zařadil třeba ještě Van Halen). Třicáté výročí vzniku Rush a předchozí bombastický úspěch jihoamerických koncertů (viz DVD z Ria) dostal Rush do povědomí promotérů i v Evropě (kde hráli naposledy na šňůře po albu "Roll The Bones", od té doby sem zřejmě pro nezájem nezajeli) a Praha tak konečně přišla na řadu. Spoustě lidí se splnil sen, pražská sportovní hala byla zaplněná.

Vystoupení, který trvalo v sobotu 25. září v T-Mobile aréně přes tři hodiny, považuji za svůj nejlepší koncertní zážitek (a to jsem si myslel, že takové hodnocení už nikdy nevyslovím). Vždycky jsem četl, že vizuální fekty Rush jsou něco extra, byly sice bez chyby, dnes už má ale velkoplošnou obrazovku a plamenomety kde kdo, takže v tomto směru mýtus padl. Nebylo to ale rozhodně žádné mínus, kapela hrála fantasticky, zvuk byl sice hodně "přehulený", ale stál jsem přímo před mixpultem, takže zážitek byl úžasný. Tak, jak se říká, že všichni tři hudebnící jsou perfekcionisté a dokonalí profesionálové, tak začal i koncert. Téměř přesně na minutu ve 20.00. Na úvod hráli Rush směs melodií z prvních alb a za nimi na obrazovce běžel animovaný film sestavený z motivů všech jejich obalů. Hned nato přešli na svou nejslavnější skladbu "The Spirit Of Radio" a s krátkou přestávkou a s obrovským nasazením sjeli ty nejlepší kousky své dlouhé kariéry, k potěše publika ještě Geddy Lee děkoval v češtině.

Mimo oficiální www.rush.com (kde toho moc není) velmi doporučuji výborně udělané stránky www.2112.net/powerwindows/ a těm, kteří od Rush mají jen poslední CD "Live In Rio", ještě radím "Farewell To Kings", "Hemispheres", "Permanent Waves", "Moving Pictures", "Signals" a "Grace Under Pressure". K tomu ještě první živák "All The World's A Stage" a máte to nejůležitejší po kopě. Nevím, Rush už asi žádnou přelomovou desku nevydají, takže jejich další návrat do Evropy je vice než hypotetický. Přesto bych si je přál zažít zase.

Touto cestou musím opětovně poděkovat paní Aleně z Calgary, protože díky ní mne to všechno před dvaceti lety chytlo.

Rush, T-Mobile Aréna, Praha, 25.9.2004

Autorem článku je David Macků.