Duety slavných mohou mít různé podoby, různé mohou být i motivace k jejich sestavení. O tom, že zúčastnění muzikanti, producenti a vydavatelé budou na takové aktivitě chtít prvotně zbohatnout, asi nemá smysl pochybovat. Přesto i ryze komerční deska se dá udělat s citem a zaangažovaní umělci si její nahrávání mohou užít. Větší část z dvanácti duelů s Ray Charlesem to potvrzuje. Je dobré mít na paměti, že stejně tak jako je stylově pestrá tato kompilace duetů, je rozmanitý i sám Charles. Za úctyhodných šest desetiletí si ozkoušel asi všechny odrůdy, které se dají odvodit od blues, potažmo soulu, a to nejen ve smyslu žánrů, ale i provedení - od té nejprostší podoby se zpěvem a piánem až po výpravné aranže s desítkami smyčcařů a dechařů za zády. Proto je i aranžérská pestrost "Genius Loves Company" pochopitelná a Charlesovu rozmachu adekvátní.

Rozdíly v ovlivnění té které skladby tím kterým hostem jsou pochopitelně značné. Aby také ne. Když vedle sebe postavíte křehkou Norah Jones, nasládle sentimentálního Eltona Johna, country matadora Willieho Nelsona či černého "bratra" B.B. Kinga, nemůže z toho vzejít nic ultra kompaktního. Nicméně všichni ze zapojených mají shodného jmenovatele - neskrývanou lásku k Charlesově hudbě i osobě, kterou hyperaktivně proklamují v přípiscích v bookletu. A samozřejmě je tu i hlas Charlese v každé písni, jako výrazný ucelující element celé nahrávky.

Mezi nejpovedenější, nebo chcete-li nejvíce věrohodné momenty "Genius Loves Company", patří právě ta místa, kde je kontakt Charlese s hostem co nejtěsnější a není rozptylován zbytečně okázalou výpravou. Tedy slušivější jsou písně v dřevně jazzových, bluesových či soulových verzích, než ty v těch orchestrálních. Větší tah má zkrátka klubově laděná "Here We Go Again" s Norah Jones, krásně vyprázdněná "Fever" s Natalie Cole, syrové blues "Sinner's Prayer" s B.B. Kingem a Billy Prestonem či decentními vokály obohacená "Crazy Love" s Vanem Morrisonem než elektricky valivý pop hit Eltona Johna "Sorry Seems To Be The Hardest Word", nebo třeba zbytečně uhlazená a nevýrazná "Over The Rainbow" s Johnnym Mathisem.

Co je na"Genius Loves Company" příjemné, je fakt, že se dá poslouchat jako celek, ideálně v CD přehrávači v autě při dálkové cestě po setmění. To, čím kdy Charles mohl přitahovat, ať už to budeme nazývat charismatem, múzičností, vyhraností a nadhledem, se z desky určitě nevytratilo, na působivosti přidá i krásně čistý dynamický zvuk daný současnými studiovými možnostmi. "Genius Loves Company" je příjemným doplňkem do diskografií poctivých sběratelů Charlese, kdo by ale s tímto nejslavnějším nevidomým pianistou chtěl začínat, bylo by lépe doporučit třeba i výběr ze starších nahrávek, které navzdory chraplavějšímu zvuku mají o stále poznání silnější tah.