Wilco u nás sice nejsou ani po deseti letech své existence příliš známí, ale vzhledem k tomu, jaké posluchačské zázemí tu mají The Velvet Underground či Nick Cave a jak rád sem jezdí koncertovat třeba Hugo Race či Lou Reed, je více než pravděpodobné, že si tu dříve či později najdou své skalní a odevzdané fanoušky i oni. Ze všech jmenovaných totiž Wilco čerpají a občas i rovnou vysávají. Podobně jako jejich předchůdci dovedou být něžní i agresivní, hrají (si) s náladami i energií, bravurně proplouvají mezi country i noisem. Možná jim lze vytknout, že vlastně vůbec nejsou žádní hudební objevitelé a průkopníci, ale to všechno vůbec nic nemění na tom, že jejich novinka "A Ghost Is Born" funguje naprosto dokonale.

To, co z pátého řadového alba skupiny můžeme nakonec slyšet, vychází z určující a zdánlivě si protiřečící dvojice skutečností, že na jedné straně bývá skupina označována jako "alternative country" a na straně druhé desku opět spoluprodukoval Jim O'Rourke, momentálně již pátý regulérní člen Sonic Youth, který ale v minulosti spolupracoval třeba i s Kronos Quartetem. Najdeme tu proto jak indie-rockové písničky s výraznými klavírními party podloženými v pozadí vazbící kytarou, minimální lo-fi popěvky, ale i tesknotou překypující baladické nálady, táhnoucí se jako rozlitá sklenice medu, ne nepodobné třeba takovým Tindersticks. Pro uši vnímavých posluchačů hotová pastva; od začátku do konce si můžete užít každičkou jejich vteřinu a vychutnat pozorně každý detail. A opakovaný poslech vše jen umocňuje. Wilco snadno sklouzávají až k ambientnímu ševelení, aby vzápětí rozpoutali propracovanou zvukovou bouři, kterou ovšem mají stoprocentně pod kontrolou. Přes to všechno z valné většiny deska nepůsobí nijak temně nebo depresivně a i melancholie tu je tak akorát. Ovšem o tom, že by ji byli schopni vydýchat příznivci tradičního bluegrassu, kterým by asi ranná alba (při troše hudebního rozhledu) nemusela činit větší potíže, bych si dovolil mít "jisté pochybnosti"...

Deska navazuje na to, co skupina započala na svém předchozím, dva a půl roku starém počinu "Yankee Hotel Foxtrot". Už zde nastolila linii otevřenosti k experimentům všeho druhu, bohatým aranžmá a především jasně dala najevo, že se nenechá svazovat žánrovými omezeními. Harmonii příjemných a zdánlivě obyčejných písniček tu tak nabourávají orgie kytarových sól, které mimoděk prozrazují, že pro frontmana Jeffa Tweedyho pravděpodobně bude tím opravdovým kytarovým velikánem spíš Neil Young, než kupříkladu Ingwie Malmsteen. Ale jakákoliv konkrétní přirovnání i tentokrát předem selhávají a jsou jen pouhým vodítkem, protože na to, aby bezduše někoho vykrádali, mají Wilco invence pořád ještě na rozdávání. Ovšem zatímco předchozí deska místy působí jakoby s odstupem a chladně, nabízí ta aktuální mnohem vřelejší, vstřícnější a útulnější atmosféru. Skupina si na albu bezstarostně přeskakuje od vlivu ke vlivu, od žánru k žánru, tu si pohrává s bluesovými motivy v "Hell Is Chrome", tu s elektronickým rytmem v "Spiders (Kidsmoke)". Jednou se vrací do sedmdesátých let, aby za moment byli zpět v současnosti a od boku vypálili "I'm A Wheel", krátký a úderný kousek, který by nikoho nepřekvapil třeba v repertoáru takových The Strokes.

"A Ghost Is Born" je úžasné a ohromujícím způsobem přirozené album. Případné hledání negativ se v tomto případě zdá až hnidopišské, nicméně si nemohu odpustit konstatování, že konce alb oddělené tichem, případně zvuky a ruchy jako zde, už jsou poněkud vyčpělé a otřepané. V recenzi na minulou desku napsal kolega Karl, že zní "jako kdyby Vlasta Redl natočil desku s Honzou Muchowem". Tentokrát jako kdyby k tomu všemu přizvali ještě Ondřeje Ježka. Novinka se zkrátka podařila a myslím, že všichni, kteří s napětím očekávali, jak se Wilco vypořádají s nástupcem předchozí zlomové nahrávky, mohou být i tentokrát spokojeni.