Samotný Garou trošku opožděně

24.09.2004 05:00 - Tomáš Parkan | foto: facebook interpreta

Občas se stává (u nás i častěji), že ne všechny dobré desky, které v různých částech světa vyjdou, na sebe upozorní ihned po vydání. To je případ i první desky kanadského zpěváka Garoua s názvem "Seul", která u nás nyní vychází v reedici.
8/10

Garou - Seul

Skladby: Gitan, Que l'Amour Est Violent, Demande au Soleil, Seul, Sous le Vent, Je N'Attendais Que Vous, Criminel, Calme Plat, Plaisir de Ton Corps, Moitié du Ciel, Lis Dans Mes Yeux, Jusqu'a Me Perdre, Gambler, L'Adieu
Celkový čas: 62:49
Vydavatel: Sony Music / Bonton
O Kanaďanovi jménem Garou se v našich krajích nikdy moc nemluvilo. Tedy až do chvíle, kdy přijel trošku nečekaně zahrát do pražského Lucerna Music Baru, kde měl velký úspěch. V ten moment nejspíš firmu napadlo, že by nebylo na škodu tuto francouzsky zpívající hvězdu trošku v Česku protlačit více do popředí zájmu. Rozhodla se proto, že vydá znovu jeho debut "Seul" z roku 2000, kterým se Garou ve frankofonních zemích odpíchl k obrovské popularitě. Jelikož je tato deska už nějaký čas venku, lze shrnout její úspěchy. V Kanadě dosáhla na druhou příčku albové hitparády a zároveň dosáhla trojnásobné platiny, zatímco ve Francii je platinová šestkrát, stejného kovu dosáhla i v Belgii, Švýcarsku a trošku překvapivě i sousedním Polsku, kde je Garou velice populární.

Garou na sebe poprvé upozornil v muzikálu "Notre-Dame de Paris", kde ztvárnil roli Quasimoda. Strhl na sebe takovou pozornost, že na jeho debutu s ním spolupracovali hned takové veličiny, jako jsou producenti David Foster (Rod Stewart, Celine Dion, Barbra Streisand, aj.), Walter Afanasieff (Mariah Carey, Boyz II Men, Lara Fabian), skladatel a hudební inženýr Aldo Nova (Celine Dion, Michael Bolton) nebo muzikanti Eric Benzi a Huberto Gatica. Garou si sám hudbu neskládá, čímž je podobný svému idolu, kterým je Joe Cocker. Písničky mu proto složil početný autorský tým, ve kterém figuruje hned několik skladatelů a textařů, z nichž nejzajímavějším jménem je Bryan Adams, který přispěl jednou písničkou. Myslím, že ale vůbec nevadí, že si hudbu Garou sám neskládá, protože jeho síla je úplně jinde.

Již v reportáži na jeho pražský koncert jsem psal, že Garou vlastní takový hlas, že při jeho poslechu musí něžnější část lidstva pociťovat lehké chvění ve slabinách. Takový chraplák, jako má on, je srovnatelný snad pouze s již zmíněným Joe Cockerem. U jmen producentů a skladatelů se objevuje často jméno Celine Dion, což není vůbec náhoda, protože Celine Dion byla jednou z prvních, kdo si Garuova talentu všiml a zanedlouho po jeho triumfu v "Notre-Dame de Paris" ho pozvala jako hosta na svůj koncert. Garou ji oplatil podobnou mincí a pozval si ji na svoji debutovou desku, aby mu pomohla se "Sous le Vent", což je spíše pomalejší skladba, která ovšem sahá po kvalitách francouzských desek Celine a její hlas se v ní místy ztrácí až do podkresu. Deska jako celek spíše čerpá z poctivého popu, do kterého jsou implantovány další styly, z nichž asi nejvíc vede rock a jazz, podpořený big bandem. Nejjednodušší je to celé shrnout pod jeden žánr, který by se dal nazvat francouzský rock.

Nedá se říct, že by na "Seul" byla nějaká vyloženě slabá věc, proto bych spíše vyjmenoval ty, které se obzvláště povedly, či jsou něčím zajímavé. Mezi pop a rock se hned v úvodu vmísily i prvky cikánské (neměl bych spíše napsat rómské?) hudby v úžasné "Gitan", která byla v Lucerna Music Baru snad nejžádanější písničkou. Následující "Que l'Amour Est Violent" také stojí za zmínku, ale z trošku jiného důvodu. Svojí atmosférou a aranží hodně připomíná snad největší hit Meat Loafa "I'd Do Anything for Love (But I Won't Do That)". Samozřejmě i výše zmíněný duet se Celine Dion patří k těm lepším skladbám na albu. Živá "Criminel" mi zní jako pocta Joe Cockerovi, jelikož je stylizována přesně do jeho polohy. Naprosto odlišná je i pozitivní "Jusqu'a Me Perdre", což je právě ta písnička, která vzešla z pera Bryana Adamse, ale na druhou stranu se o ní nedá říct, že by nesla vyloženě Adamsovy prvky. Dokonalým bonbónkem nakonec je závěrečná "L'Adieu", která od smutné balady graduje až do velkého finále a naprosto neuvěřitelně uzavírá celou desku.

Vzhledem k tomu, že je tato deska přeci jen už starší, není ji možné posuzovat jako desku zbrusu novou. "Seul" neudělala žádnou velkou díru do světové hudební scény a těžko se jí to ještě povede, ale přesto se dá říct, že to je album více než dobré a ve své době splnilo svůj účel. Proslavilo ho ve frankofonních zemích (a také v Polsku) a poskytlo Garouvi jakýsi odrazový můstek k tomu, aby dalšími deskami tu světovou scénu dobyl. To se mu ostatně již částečně daří díky aktuální "Raviens".


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY