Skupinu The Magnetic Fields asi u nás moc lidí znát nebude. Jejich debut u velké firmy "I" navazuje na starší nahrávky, které vyšly i v reedicích. Hudba The Magnetic Fields je specifický pop, ve kterém se odráží mnoho žánrů, důraz je však hlavně dán na pestré texty leadera Stephina Merritta, více již v naší recenzi.
7/10
The Magnetic Fields - I
Celkový čas: 41:13
Skladby: I Die, I Don't Believe You, I Don't Really Love You Anymore, I Looked All Over Town, I Thought You Were My Boyfriend, I Was Born, I Wish I Had An Evil Twin, If There's Such A Thing As Love, I'm Tongue-Tied, In An Operetta, Infinitely Late At Night, Irma, Is This What They Used To Call Love?, It's Only Time
Vznik
The Magnetic Fields se datuje do první poloviny devadesátých let. Zakladatel Stephin Merritt vydal dvě sólová alba, jmenovitě "The Wayward Bus" (1991) a "Distant Plastic Trees" (1992) a až posléze založil tuto formaci. Před podepsáním smlouvy u velké firmy vyšlo několik alb u nezávislého labelu Merge Records, prvotina spařila světlo světa v roce 1993 a dostala jméno "The House Of Tommorow". Vrcholem tvorby však bylo trojalbum "69 Love Songs" (1999), na kterém bylo, jak už sám název napovídá, šedesát devět písniček o lásce ve všech možných podobách a ne nadarmo je zde určitá shodnost s jednou oblíbenou polohou v sexu. Když se
The Magnetic Fields trochu více provařili do povědomí, začali Stephina Merritta hlasově přirovnávat k mladému Johnnymu Cashovi a co se týče textové poetiky k Bobu Dylanovi. Návratem u velké firmy je deska stručně pojmenovaná "I", na které většina skladeb má v názvu právě slůvko "Já". Stephinovy společníky jsou Sam Davol (smyčce), Calaudia Gonson (bicí, perkuse, klavír, vokály) a
John Woo (banjo, kytary). "I" je atypický pohodový pop, který se nepřeslechne v ostatní strojové výrobě, v bookletu je i poznámka, že nebyly použity žádné syntenzátory nebo jiná elektronická hýblátka.
Na "I" je čtrnáct písniček, z nichž většina se svojí délkou hravě vejde pod tři minuty. Hudebně prim hrají akustické nástroje v čele s klavírními linkami, které vám nastrojí poutavou poslechovou chuťovku, ve které zavítáte i do baroka, do tohoto období je totiž laděný song "In An Operetta". Stephin Merritt dokáže být ve svých textech štiplavě vtipný, melancholický, ale i tragický, všechny tyto nálady naleznete i na novince. Poklidné skladby střídají dynamičtější a taková "I Trought You Were My Boyfriend" vás dokonce může v pohodě roztančit. Je to totiž pecka postavená na jakési retro tónině disko soundu přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, kdesi jsem i četl, že by mělo jít o převzatou inspiraci od
Pet Shop Boys - řekl bych však, že tato informace je zcela zavádějící. Po mrazivém začátku s "I Die" se dostává na přetřes jakákoliv nevíra v cokoliv se songy "I Don't Believe You" a "I Don't Really Love You Anymore". Nejvíce asi zaujme závěr první části alba s písněmi "I Was Born" a "I Wish I Had An Evil Twin". V závěru desky potěší krátký příběh dívky jménem "Irma", jejíž tatínek boural s jejím džípem, nebo poutavá melancholie "It's Only Time" o ztrátách lásky.
Čím více jsem poslouchal desku "I" od
The Magnetic Fields, nacházel jsem v určitých momentech i jiné přirovnání - a to k Crash Test Dummies, ale ta podobnost je zcela náhodná. Hudba
The Magnetic Fields je hodně náladová a chvilku vám potrvá, než jí přijdete na kloub. Podobný problém možná zažijete i s texty, Stephin Merritt je prostě nevypočitatelný. Pokud někde na
The Magnetic Fields narazíte, určitě jim věnujte alespoň krátkou pozornost, protože si ji zaslouží, a možná si je získáte i pro sebe.