Poslední přírůstek do albové diskografie Michala Němce & spol. zachycuje vystoupení notně rozšířeného souboru (zde nazývaného "Symphonic Jablkoň") z listopadu 2003. V pražské Arše se tehdy u příležitosti pětadvacátých narozenin pánové rozhodli opět po letech oprášit symfonické aranže starších i novějších skladeb a v rámci festivalu Alternativa odehráli beznadějně vyprodaný koncert. Reportáž z klávesnice váženého kolegy Kocábka jsme vám pochopitelně přinesli již tehdy, tudíž se zde věnujme pouze zmíněnému koncertnímu záznamu.

Přestože se autor řadí ke skalním fanouškům a ani omylem nepovažuje jejich "novodobou" tvorbu za pouhé ozvěny zašlé slávy (viz třeba recenze poslední řadovky "Cestující v noci"), je nucen i po několikerém poslechu konstatovat, že album "Symphonic Jablkoň - XXV" velmi pravděpodobně nebude z těch, k nimž se bude po letech s nadšením vracet jako k vrcholným vzepětím své oblíbené kapely. Souhrou několika okolností je CD na jablkonní poměry (to je ale na druhou stranu velmi důležité měřítko) podprůměrně zábavné, podprůměrně nápadité a atmosféra některých skladeb v zákoutích šedé kůry mozkové aktivuje nervová zakončení citlivá na projevy fenoménu, který se u této kapely objevuje velmi zřídka a pro nějž se všeobecně vžil termín nuda.

A jaké že jsou ty okolnosti? Zaprvé - a hodně subjektivně - si autor vždy myslel (a poslech inkriminovaného CD jej v tom utvrzuje), že symfonická podoba Jablkoně víc než pokulhává za projevem "normální", tedy tří- až čtyřčlenné sestavy. Za druhé jsou koncerty kapely ve srovnání se studiovou tvorbou posouvány směrem nahoru díky výjimečnému charismatu Michala Němce. A na tomto albu se - i (ale nejen) díky absenci vizuálního vjemu - místy právě jeho charisma trochu ztrácí. Za třetí není výroční CD zcela přesným zachycením koncertu. Nejde pochopitelně o délku, ale o změny v pořadí odehraných písní. Jejich řazení - místy značně ke škodě věci - nekopíruje to, v jakém v Arše zazněly a tudíž se album potýká s jistými "konceptuálními" problémy. Zcela také chybějí nové písně odehrané za účasti zde nepřítomné Radůzy, která byla nepominutelnou ozdobou slavnostního koncertu. No a také - zcela proti zvyklostem jak Jablkoně, tak i vydavatelství Indies - prostě nebyli tomuto albu stoprocentně nakloněni ani hudební Bohové; jak jinak lze totiž vysvětlit, že poslední píseň (bonusová "Buď zase chvíli mladá", takto jedna z autorových nejoblíbenějších) byla zřetelně useknuta několik vteřin před koncem či že v seznamu skladeb je gramatická chyba?

Ale abychom nezůstali pouze u laciného hnidopišství. Ti, kdo mají Jablkoň rádi a vlastní všechny jejich desky, by se neměli ani při koupi recenzovaného CD nijak zvlášť rozmýšlet. Akorát musí počítat s tím, že už od svého oblíbeného souboru mají doma nemálo lepších alb. A toto vědomí do značné míry relativizuje výše uvedené výhrady.