Bylo to v době, kdy začínali a ještě neměli vymyšlený oficiální název. Pro svého kamaráda, který nevěděl, kde přesně koncertují, vyvěsili nápis "Gomez - the gig is here" (něco jako "Gomezi - to vystoupení máme zde"). Gomez je díky jasnému značení našel a ostatní si - jelikož angličtina moc neskloňuje - sdělení vyložili jako "dnes vám hrají Gomez". Tak vznikl název, pod nímž muzikanti brzy nato - v roce 1998 - podepsali smlouvu u Virgin Records. Debutové album "Bring It On", které si pořídilo více než tři sta tisíc lidí, vyhrálo prestižní "Mercury Music Prize" v kategorii album roku a donedávna bezejmenné pětici z anglického Brightonu vydobylo post hvězdy. O rok později šikovným ostrovanům vyšla dvojka "Liquid Skin" (píseň "We Haven't Turned Around" můžete postřehnout ve filmu "Americká krása"), následovaly "Abandoned Shopping Trolley Hotline" a "In Our Gun". Všehovšudy přes dva miliony prodaných nosičů, chvála ze strany britských fanoušků i kritiků a rostoucí zájem o jejich produkci v Americe jsou pro Gomez snad tou nejlepší vizitkou, jakou si po šestileté existenci mohli přát. Jejich dobrou pověst jim jistě nepokazí ani čerstvá albová novinka "Split The Difference".

Prvním, co vás na desce zaujme, budou patrně aranže - jsou hravé, vtipné, nápadité. Tedy abyste mi rozuměli, nejde určitě o zvuk, jenž by byl v kytarovém světě něčím tuze převratným, avšak každý, kdo už nějakou tu britpopovou desku slyšel, jistě uzná, že je v něm jistá osobitost. Nejrůznější zábavné i zajímavé momenty, které vyplývají z chuti skupiny experimentovat a zkoušet, co všechno se do dané písně ještě vejde, napomáhají tomu, že celých padesát minut alba v podstatě uteče jako voda, aniž by se posluchač nějak výrazněji nudil. A není to jistě pouhou zásluhou producenta Tchada Blakea (Pearl Jam, Los Lobos, Sheryl Crow), který Gomezům pomáhal ve studiu; ostatně ani v minulosti si Gomez do produkce od jiných moc povídat nenechali (půlka debutového "Bring It On" byla prý nahrána v garáži!) a i na "Split The Difference" celých devadesát procent pánové zvládli sami.

Další prvek, který se dnes moc nenosí, je rozdělení pěveckých partů mezi více lidí - v ansámblu najdeme hned tři vokalisty (Tom Gray, Ian Ball, Ben Ottewell), z nichž každý vnáší do celkového soundu kapely odlišný prvek, tu bázlivý, tu rozverný a tu zase melancholicky unavený. Chvíli vám pánové budou evokovat Oasis, chvíli Beatles, potřetí třeba zase Joe Cockera. Nikdy to však nebude projev přesně jako Gallagher nebo kdovíkdo ještě - Gomez prostě znějí jako Gomez, a to je na jejich produkci v dnešní době patrně to nejcennější.

Znáte to, když v polovině desky odrovnaně hlesnete něco ve smyslu "no hele, ty sou fakt ostrý"? Když máte sto chutí stoupnout si doprostřed pokoje, prohrábnout struny imaginární kytary, otevírat ústa "na playback" a ukájet se představou, že nestojíte doma vedle křesla, ale na obrovském pódiu před tisícovým davem, že ty jejich písničky jsou vaše písničky, za které se nemáte důvod stydět? "Split The Difference" je vaše parketa. Obsah tohoto mladého alba, jež se pohybuje tak trochu na pomezí retra a moderního popu, skýtá nevtíravé, důstojné kytarové písničky plné chytlavých melodií, tu energicky svěžích, tu melancholicky rozjímavých, veskrze ale optimisticky laděných.

Mít Blur v čele Toma Graye, znějí přesně jako Gomez, prohlásil kdosi. A asi na tom něco bude. Ne, tyto dvě skvadry nehrají naprosto stejně, určitá shoda by se však při srovnáních našla - obě dvě skupiny velice dobře ví, o čem britpopový žánr je, co potřebuje k životu, a zároveň mu to umějí dát.