Batyskaf je útulný klubík zakopaný v samém srdci Vysočiny; přesněji řečeno, najdete jej v podzemních prostorách jedné z budov Žďáru nad Sázavou. Jakožto občan tohoto nevelkého města mohu potvrdit, že v podstatě veškerý hudebně kulturní život stojí a padá s programem zmíněného podniku, jenž si od samého počátku svého působení buduje "image ponorky" - tamní dekorace, nápojové menu, plakáty, webovky i jiné náležitosti s klubem související jsou pojaté přesně tak, aby si návštěvník uvnitř mohl alespoň na moment připadnout jako pod vodou. Dne 13. března si tak asi připadla i brněnská kapela Chorchestr, která onoho večera o potíže neměla nouzi. Naštěstí, i když se v půli koncertu začala odebírat ke dnu a znatelně postrádat kyslík, dokázala zase vyplout nad hladinu a zde sklidit ovace všech zúčastěných.

Do bot ansámblu teklo už při zvukové zkoušce, kdy Brňáci nemohli dosáhnout kýženého zvuku. Tu zlobil odposlech, tu jeden nástroj přeřvával druhý, do toho se ozýval pískot zpětných vazeb. Po delším zápolení odešli muzikanti sbírat síly s konstatováním, že až přijdou lidé, bude to snad v pořádku (což jeden ze členů kapely stačil komentovat slovy "jestli ovšem přijdou, vole"). Obecenstvo dorazilo, zvuk se ovšem vzpíral dál.

V průběhu několika prvních prvních písní se zdálo, že vše je tak, jak být má. Skupina nastoupila a započala neuvěřitelně zábavnou a energií překypující produkci skotačivých písní, v jejichž případě asi nejvíce sedne označení dechárna; osmičlenný orchestr válcoval všechny přítomné svým skočným hudebním rachotem, při němž by se i sebevíce zapšklý kritik jen těžko bránil úsměvu na líci a bezděčnému přitakávání znějícímu rytmu. Pak se ovšem ozvalo nestravitelné vřískání a problém byl na světě. Basák (a konferenciér) David Butula se sice pohotově snažil zachránit situaci poznámkou "to přistání kosmické lodi nebylo u nás," když se však ukázalo, že zmiňovaná loď zdaleka nepřistála a zvukový šotek řádí i v následujících kusech, odhodlali se Brňáci k ráznému kroku - přerušit koncert kratší technickou přestávkou, během níž si podali zvukaře s tím, že se neslyší v odposlechu a že to všechno stojí za... no však víte. Trpělivé publikum to ocenilo, setrvalo na místech a komplikace byly postupně eliminovány. Ještě nějakou tu dobu poté byla na muzikantech znát jakási roztěkanost, o to větší avšak byl povzbudivý potlesk posluchačů, jenž se nakonec ukázal jako záchranný kruh tonoucímu hozený - muzikanti se srovnali a v relativní pohodě dohráli koncert do konce. Pozor - když říkám dohráli, nemyslím tím pouhé dojetí na rezervu. Program frčel a obecenstvo se spokojeně vozilo, inu žádná suchařina.

Repertoár Chorchestru tvoří jak vyloženě tancovačkové pecky, které zřetelně odkazují na starý dobrý kořen funku, tak i procítěné, popově jazzové baladky. Pokud si mohu dovolit osobní hodnocení, alespoň naživo kapele více sedí právě první sorta - zběsilé vypalovačky, v nichž mají hlavní slovo neúprosné dechy tria Hanousek - Steyer - Zoubková. Pokud v muzice tyto instrumenty vyhledáváte, věřte, že zde si rozhodně přijdete na své. Mimo to jsou písně brněnské formace patřičně hravé a vtipné, jako například "Mývala" či "Zusamen schlafen" v zábavném pojetí Terezie Zoubkové, která se role zpěvačky ujala pouze pro potřeby německého kousku; zbytek nechala na bedrech Šárky Jančíkové, jejíž kvalitní hlasový potenciál nutno pochválit a označit za jednu z nejsilnějších stránek věci. Dodejme pouze, že Šárka přišla do kapely až po debutovém "Arabigbitu", na němž ještě uslyšíte Dorku Barovou a Petru Svozilovou.

Abych podal kompletní hodnocení, hodlám ještě jednou kritizovat. Co nepovažuji za zrovna nejlepší řešení, je zvolit pro přídavky písně v průběhu vystoupení již jednou hrané. Mhouřím oko nad faktem, že skupina zatím vydala jediné album, tudíž naplnit dvouhodinový program pro ni není jistě nejlehčí, avšak i tak si myslím, že bude pro příště šťastnější s požadavkem přídavků počítat a schovat si pár písní do zásoby. Ostatně, divil bych se, kdyby v případě Chorchestru publikum pro další kusy netleskalo.

Přes zmíněné mušky hodnotím večer kladně. Jde o kapelu, která nemá problém roztančit parket, a to se cení. V krajích brněnských nám, zdá se, nenápadně roste mladá (nejen) koncertní kvalita, která by se za nějaký ten čas mohla přidat k Chinaski, Wohnoutům, Monkey Business, i dalším všeobecně provařeným interpretům. Stačí jen vychytat zvuk (na domácí scéně, kde už kapela i zvukař ví, co a jak, to teprve musí být nářez). Sám za sebe můžu říci, že mít svůj vlastní klub, tito neobyčejně energičtí sympaťáci by byli mezi prvními, které bych si pozval. Jelikož vlastní klub nemám, jdu si je alespoň pustit v empétrojkách - to je taky mazec...

Chorchestr, Batyskaf, Žďár nad Sázavou, 13.3.2004