Je tomu deset let, co vyšlo nejlepší album skupiny Hole "Live Through This", které vedle desek Nirvany, Pearl Jam a dalších patří bez debaty k základním průvodcům žánrem grunge. V čele této zčásti dámské kapely stála zpěvačka a kytaristka Courtney Love. O té se však v následujících letech hovořilo především v mimohudebních souvislostech, těmi negativními v podobě soudních tahanic s pozůstalými členy Nirvany počínaje, přes bulvární drby o odvykacích léčbách, až po úspěšnou hereckou kariéru nejen ve filmech Miloše Formana. Ale zapomeňme na Hole, Courtney se vrací na hudební scénu, a to po třech albech se svou mateřskou partou tentokrát poprvé sólově.

Od prvních tónů je jasné, že název "America' s Sweetheart", podpořený pouťovými malůvkami na bookletu, je ironií nejhrubšího kalibru. Hned úvodní kousek desky (a zároveň první singl) "Mono" totiž naznačuje, že interpretka své drápky neobrousila ani trochu a popová královna se z ní pravděpodobně už nestane. Nadupaný grungeový nářez, protkaný nitkami punku i hard rocku jede hned od počátku nadoraz a jakoby mimochodem prozrazuje, že tady se nikdo na to, co je v módě, či co žádá trh, prostě neohlížel. Žádné navozování nálad ani jakékoliv intro, ale všechno hned a pěkně nahlas. Čili se dá předpokládat, že u nás se s touhle deskou až na výjimky na rádiových vlnách nepotkáte. Melodická písnička tradičního ražení, stravitelná i pro širší a nezasvěcenou posluchačskou obec, se vyloupne až se třetí "Hold On To Me", ambice komerční úspěšnosti může mít však teprve následující cajdák "Sunset Strip", případně rádobyromantická "Uncool". Špinavé i artistně zkreslené kytary ale bez debaty převažují. A taková "Almost Golden" jakoby vypadla z doby před deseti lety.

Vedle interpretky, která se v uřvaných agresivních i křehkých melodických rovinách pěvecky pohybuje se suverénní jistotou, jakoby k žádné hudební pauze ani nedošlo, je pod většinou skladeb tentokrát podepsána i Linda Perry, kterou si možná ještě někteří pamatujete coby zpěvačku dnes již polozapomenutých 4 Non Blondes (o jejím autorském nádeničení pro jistou popovou pusinku zde taktně pomlčme), a vcelku nepřekvapivě i ex-bubenice Hole Patty Schemel. Krom ní si ale na desce zahrál třeba i Scott McCloud z kapely Girls Against Boys. Vcelku slušný tvůrčí tým a vlastně i svým způsobem zdůvodnění výsledku, který rozhodně nevyhlíží ani na moment jako dílo usedlé matky se čtyřicítkou na krku.

Courtney Love se zkrátka návrat za mikrofon povedl. Na své novince s přehledem přeskakuje mezi vypiplaným kýčem, uměřenou pózou i skutečnou výpovědí bez přetvářky. Která poloha je ale opravdová a která jen předstíraná, se identifikuje jen těžko - určitě se najdou takoví, kteří ji nebudou věřit ani slovo, ale na druhé straně i ti, kteří ji to sežerou "i s chlupama". Tudíž je jisté jen to, že nahrávka nepřináší ani zbla nového. A také to, že si tu Courtney libuje v image drsné rockerky a občas - když se trochu zapomene - se jí i skutečně na chvíli stává. Milovníci progrese mohou své nosíky ohrnovat už dopředu, ale třeba se teď o ní budeme dočítat i jinde než v bulváru. Což samo o sobě není k zahození.