Rodilý Haiťan Wyclef Jean by si zřejmě zasloužil medaili už jenom za to, co v hudebním světě dokázal společně se zpěvačkou Lauryn Hill a raperem-producentem Prasem pod společnou hlavičkou Fugees. Prostřednictvím alba "The Score" se této dnes trošku rozhádané trojce podařilo srozumitelně přetlumočit a přiblížit americký hip-hop světu a následně podnítit obrovskou vlnu zájmu o něj. S odstupem osmi let už se dá celkem objektivně zhodnotit zcela zásadní význam tohoto dílka. Je pravda, že jeho komerční megaúspěch stál a padal s covery - "Killing Me Softy" nebo "No Woman, No Cry", ale to nikterak nesnižuje vysokou kvalitu "zbytku".

Jo jo, Wyclef by se teď mohl kliďánko povalovat u bazénu, popíjet šampaňské a nechat se laskat od čokoládových kočiček v bikinách. Ale na to je to až moc ambiciózní, pracovitý a hlavně talentovaný chlapík. Po dosud nedořešeném rozchodu Fugees vystřelil raketovou rychlostí na sólovou dráhu. Natočil tři alba (nyní už je na trhu dokonce další "po-bestofská" deska "The Preacher's Son"), spolupracoval s největšími stars nejen amerického showbizu, sbíral ceny... Přesto je otázkou, zda není vydání reprezentativního výběru "Greatest Hits" v jeho případě přeci jen trochu předčasné (ale výměna gramofonové firmy většinou podobnou výběrovou kolekci přinese). Zvlášť když po letmém pohledu na obal zjistíte, že skoro třetinu ze sedmnácti skladeb tvoří opět více méně coververze. Jenom počítejte se mnou: "Knockin' On Heaven's Door", "No, Woman, No Cry", "Wish You Were Here", "Guantanamera" nebo "We Trying To Stay Alive". Jako poklona oblíbencům a přihlášení se k inspiracím je to jistě zábavné, ale na "Greatest Hits"? Přestože je Wyclef v této "disciplíně" vskutku jednička a nikdo nepopírá, že si dokáže s originály pohrát hodně svérázně a zajímavě, přeci jen už by to trochu mohlo zavánět kalkulem (nebo nedostatkem vlastního kvalitního materiálu? No, jasně že ne!). Navíc si na sebe tímto krokem ušil pořádný bič. Nevyblednou jeho vlastní hity vedle těch legendárních a časem prověřených? Toť otázka.

Album otevírá nezbytná novinka, reggae šmrncnutá "Ghetto Religion". Wyclef neponechal nic náhodě a vytvořil pro tuto příležitost skladatelsko-interpretační superdvojici s R Kellym. "Ghetto is a part of my religion/Ghetto is a part of me." Singing everybody! Příjemná, neurážející hitovka. Proč ne. Jinak je ale tenhle výběr, potažmo celá Wyclefova tvorba, pořádný zvěřinec (co host, to...). Wyclef si hraje, zkouší různé role a převleky. Čím by asi tak chtěl být nejraději? Bavičem? "Guantanamera", "It Doesn't Matter", "Hey Girl" z "Horečky sobotní noci" vypůjčená "We Trying To Stay Alive". "Drsným" hiphoperem? "Anything Can Happen", "Thug Angels". Novým reggae guru? "Gunpowder", "No, Women, No, Cry". Nebo skladatelem popových singlů? "Two Wrongs", zřejmě největší hit Wyclefovy sólové kariéry, tklivý duet s Mary J. Blige "911", vzletná "Gone Till November".

Wyclef naštěstí dokáže vahou své osobnosti celý ten zábavný cirkus s přehledem ukočírovat. Vychází mu to. To on je tu principál! Takže nemá cenu mudrovat, nechme to na něm a berme tohle album tak, jak asi bylo i zamýšleno - jako uzavření jedné jeho zajímavé hudební kapitoly. Navíc se už můžeme těšit, co nového si pro nás přichystal v té další, kterou otevírá aktuální novinka "The Preacher's Son".