Předhalloweenský páteční večer v Praze patřil loučení. Britská hardrocková legenda Uriah Heep přivezla do O2 universa turné "The Magician's Farewell" a ukázala, že ani po více než půlstoletí neztrácí jiskru. Oslava se obešla bez zbytečné pompy, zato s pořádnou dávkou nostalgie a hudby, která pomáhala psát dějiny hard rocku.
Live: Uriah Heep
místo: O2 universum, Praha
datum: 30. října 2026
setlist: Grazed by Heaven, Save Me Tonight, Shadows of Grief, Stealin, Hurricane, The Wizard, Sweet Lorraine, The Magician's Birthday, Gypsy, July Morning, Lady in Black, Přídavek: Sunrise, Easy Livin'
Na této akci nebyl prostor pro profesionální focení, doprovodné fotky jsou z posledního koncertu v roce 2024.
Je pátek večer, do Halloweenu zbývá jediný den a oslavy v okolí už jedou na plné pecky. Britská hardrocková legenda
Uriah Heep si právě tento termín vybrala pro rozloučení s pražským publikem. V O2 universu to byla skromná oslava bez zbytečné pompy, chlebíčků a sektu. Od první vteřiny hrála prim hudba a předesílám hned na začátku, že skvělá hudba.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Hned při vstupu do haly však leckoho překvapilo, že pořadatelé celou plochu uzpůsobili k sezení. To nakonec způsobilo hned dva problémy. Akreditovaní fotografové nemohli fotit z fotopitu a diváci, kteří si zaplatili lukrativní místa, o svůj výhled s prvními tóny koncertu okamžitě přišli. Zpěvák
Bernie Shaw se totiž vehementně a posunky domáhal, aby lidé vstali a nahrnuli se k pódiu. Nemalá část publika ho ochotně poslechla, bohužel ke smůle ostatních sedících.
Jak se ukázalo, pořadatel tak trochu neodhadl tužby fanoušků. A na věk se tu opravdu vymlouvat nelze - před měsícem se na
Deep Purple stálo, stejně jako den předtím v Ostravě. Inu, škoda pro všechny zúčastněné.
Roli předskokanů na turné, oficiálně nazvaném "The Magician's Farewell", plní skotští
Heavy Pettin. Já je však tentokrát vynechal, a to z čiré úcty k hlavním hvězdám. Rozlučkový večer s takovou veličinou podle mě žádný úvod nepotřebuje. Rozhodl jsem se jej vychutnat bez vedlejších vjemů, neboť se nezadržitelně dostáváme na bod zlomu.
Koncertů legend, které začínaly na konci šedesátých či počátku sedmdesátých let, bude už jen ubývat, zatímco těch rozlučkových přibývá. Jen letos jsme u nás mohli spatřit také
Deep Purple,
The Sweet,
Slade,
Nazareth,
Alice Coopera,
Iron Maiden,
Judas Priest,
Sepulturu,
Hollywood Vampires či
ZZ Top. Ne všichni se s koncertováním loučí, ale otázka, kolikrát ještě dostaneme příležitost je vidět, se nabízí stále naléhavěji. Parta kolem bezmála osmdesátiletého Micka Boxe do této úctyhodné společnosti patří plným právem.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Právě Box, veterán a poslední žijící člen legendárního tria s Davidem Byronem a Kenem Hensleym, drží prapor této britské instituce stále hrdě vztyčený. Rozhodně přitom nehraje roli statisty, který si odehraje své a tím to pro něj hasne. Během večera suverénně střídal kytary, předváděl svůj nezaměnitelný herní styl a neustále komunikoval s publikem. Působil přesně tak, jak si zakladatele podobné legendy představujete - jako muž, který stál u jejího zrodu a dodnes srší energií, úsměvy a především pokorou.
Uriah Heep ostatně u nás měli zejména v době socialismu neobyčejně pevnou fanouškovskou základnu. Jejich desky se tehdy kupovaly na pololegálních burzách nebo pokoutně vozily z Jugoslávie, a to včetně pozdějších alb jako "Conquest" či "Head First".
Uriáši na pražské pódium nastoupili v sestavě, jejíž základ tvoří tři dlouholetí členové. Zakladatel Mick Box s kytarou, klávesista
Phil Lanzon, který se přidal v roce 1986, a zpěvák Bernie Shaw, jenž přišel o rok později. Doplňovali je služebně mladší bubeník
Russell Gilbrook a baskytarista
Dave Rimmer, který od příštího roku převezme místo Iana Hilla v Judas Priest. A vlítli do toho jako uragán, rozlučka nerozlučka. Večer odpálili otvírákem "Grazed by Heaven" z alba "Living the Dream" (2018). Z novější tvorby přidali také "Save Me Tonight" a "Hurricane" z poslední řadovky "Chaos & Colour" (2023), mezi nimiž zazněly i starší "Shadows of Grief" a "Stealin'".
Nutno podotknout, že v kontextu zbytku setlistu zněly novější kusy naprosto svěže a nepostrádaly patřičnou
uriášovskou DNA. Pak už přišly na řadu především legendární pecky, alespoň z pohledu fanouška byronovského období (rozuměj zpěváka Davida Byrona, neplést se slavným básníkem). Zazněly nesmrtelné klasiky "The Wizard", "Gypsy" či nezvykle odpálená "Sweet Lorraine".
Z novějších skladeb stojí za pozornost především již zmíněná "Hurricane", na níž se autorsky podílel bubeník Russell Gilbrook. Ten diváky po celý večer bavil svou moderní a silovou hrou, byť bych osobně v některých starších písních uvítal o něco odlehčenější a swingovější pojetí.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Bernie Shaw to ve svých sedmdesáti letech zvládá s naprostou bravurou. Neustále pobíhal po pódiu, neúnavně hecoval diváky i spoluhráče, vtipně umravňoval ochranku a hlasově podal obdivuhodný výkon. Před jedním ze zlatých hřebů koncertu navíc zavzpomínal na dobu vzniku tohoto klenotu. Připomněl éru, kdy tvořili
King Crimson,
Genesis,
Yes či kanadští
Rush. Sám je Kanaďan, a tak si při zmínce této kapely hrdě a za bouřlivého potlesku přihřál polívčičku. Svým proslovem chtěl podtrhnout, že Uriah Heep nebyli jen souputníky Deep Purple na poli hammondkového hard rocku, ale také plnohodnotnými hráči na scéně art rocku a progresivního rocku.
Následná kompozice "The Magician's Birthday" zazněla bez zkrácení a se vší psychedelickou parádou, kterou korunoval sólující Box se svým nezbytným kytarovým kvákadlem. Šlo v podstatě o jedinou větší instrumentální exhibici večera, zbytek koncertu se soustředil na sevřenější písničkovou formu.
Jeden z absolutních vrcholů přinesla skladba skladeb, která právem patří do svaté trojice britského rocku po bok "Child in Time" a "Stairway to Heaven" - magická "July Morning" z alba "Look at Yourself" (1971). Ačkoli si Shaw v původních Byronových melodiích místy vyšlapával vlastní cestičky a dával jim osobitý ráz, celkové vyznění potvrdilo, že po letech kapelního tápání na postu zpěváka představoval tu nejlepší možnou volbu. Následovala nezbytná folková hymna "Lady in Black", která zněla snad u každého tuzemského táboráku. Krátká pauza a po ní už nás čekaly pouze přídavky "Sunrise" a "Easy Livin'".
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz Dámy a pánové, poslední pražský večer s
Uriah Heep je u konce. Byla to neskutečná jízda, večer, který měl zkrátka všechno - včetně zvuku, který věrně ctil patinu kapely ze sedmdesátek. Po celou dobu zůstával krásně hutný, a přitom čitelný, alespoň v místech, kde jsem seděl.
Mick Box čaroval na svou kytaru a typickými kouzelnickými gesty z ní mámil zvuky podmanivé i divoké. Basák Dave Rimmer předváděl nádherné vyhrávky a svým uhrančivým zjevem dokonale zapadal do estetiky divokých sedmdesátek. Klávesista Lanzon vydatně vypomáhal ve sborech a dvojhlasech, zatímco jeho umírněná, přesto dominantní zvuková hradba hammondek skupinu s jistotou podpírala. Nikdy přitom nepocítil potřebu ukrást si večer sám pro sebe, jak tomu občas bývá u klávesistů spřízněných
Párplů.
Show působila, jak už jsem naznačil v úvodu, důstojně a umírněně. Klasická světla, sem tam nějaký dým. Šlo o přesně ten typ koncertu, kam lidé přišli pro hudbu samotnou. Přišli se rozloučit s legendou, která je doprovázela velkou část jejich životů, a závěrečné ovace vestoje si muzikanti stoprocentně zasloužili.
Malou výtku bych měl snad jen k celkové délce. Hodina a půl mi připadala málo a z mého pohledu mohla formace přidat ještě pár skladeb. I tak jsem ale odcházel královsky spokojen a věřím, že jsem nebyl sám.
Když hala utichla a světla zhasla, na mysl se vkradla už jen neodbytná, posmutnělá myšlenka.
"Women and children first, who's next..." Hrdinové odcházejí. A s nimi i jedna velká hudební epocha.