Ve společném reedičním plánu Supraphonu a Arakainu letos přišla řada i na "Salto Mortale". Čtvrté řadové album z roku 1993 se v mnoha ohledech stalo výjimečným a mnozí fanoušci se k němu dodnes rádi vracejí. Nyní poprvé vyšlo také na vinylu a potvrzuje, že poslech stojí za to i po více než třiceti letech.
Nikdy jsem se neřadil ke skalním fanouškům kapely, především proto, že thrash metal mě minul velikým obloukem. Zhruba od třetí desky od něj ale začal ustupovat i
Arakain, a přestože mu to někteří pravověrní fandové nedokázali odpustit, přilákal spoustu nových posluchačů. Ti s nadšením kvitovali písničkovější materiál skupiny i
Aleše Brichty coby sólového interpreta. Jeho debut "Růže pro Algernon" vyšel v roce 1994, tedy rok po "Salto Mortale", a právě nyní se také dočkal reedice, které se i na stránkách musicserveru budeme brzy podrobněji věnovat.
Arakain se do natáčení "Salto Mortale" pustil úplně jinak než předtím. Opustil studio Propast
Petra Jandy, přestěhoval se na druhý konec republiky do Ostravy a především změnil producenta. Brichta krátce předtím spolupracoval s Milošem Dodo Doležalem na projektu
Zemětřesení a zřejmě se mu jeho přístup a hudební názory zamlouvaly natolik, že volba nakonec padla právě na něj.
Doležal už tehdy patřil k muzikantům, kteří měli přehled o hudebních trendech, a do přineseného materiálu výrazně zasahoval. Autoři písní
Miroslav Mach,
Zdeněk Kub a
Jiří Urban sledovali, jak při aranžérských pracích prohazuje sloky s refrény, škrtá mezihry, zkracuje sóla a celkově dává skladbám melodičtější podobu.
Demosnímky vznikaly na čtyřstopém magnetofonu, a do studia Citron Radima Pařízka tak kapela jezdila v podstatě s hotovými písničkami. Jen zpěvové linky zatím Brichta nazpíval jakousi
svahilštinou a teprve čekaly na skutečné texty.
"Dospěli jsme a s námi i naše texty a hudba. Nemusel jsem se bát, že mi někdo bude něco zakazovat, a tak jsem si hrál se slovy. Pár skladeb se opravdu povedlo, určitě jsme se za tu desku nemuseli stydět," líčí Brichta i po letech a je třeba mu dát naprosto za pravdu.
Materiál jednoznačně odolal zubu času a dodnes baví jak rychlovky "Gambler" či "Kleptoman" nebo motorkářská "Brána iluzí", tak písničky, díky nimž kapela získala spoustu fanynek. "Zase spíš v noci sama" i "Marilyn" hraje formace dodnes a publikum je přijímá velmi vřele.
Při natáčení přitom všechno neprobíhalo úplně hladce. Kapelník a kytarista Jiří Urban si zlomil palec levé ruky, což je patrné i z jeho fotografie na vnitřním sáčku LP. Většiny kytarových partů se proto musel chopit kolega Miroslav Mach, kterému občas vypomohl také producent Dodo Doležal.
Z dnešního pohledu je navíc neuvěřitelné, co všechno tahle parta stíhala - každý rok nové album, do toho Brichtovy rozjíždějící se sólové aktivity, koncerty a samozřejmě kalby, které k tomu patřily. Možná někteří litují, že dnešní technologie dokážou dobové fotografie tak důkladně vypulírovat. Když si pozorně prohlédnete titulní snímek, asi pochopíte, kam mířím.
Příjemnými bonusy reedice jsou reprint podpiskarty s autogramy všech tehdejších členů kapely, poutavý sleevenote Bohouše Němce a povedený remastering Adama Karlíka ze studia SONO.