Robert Křesťan letos slaví pětatřicet let muzikantského života stráveného s kapelou Druhá tráva a společně si nadělili nové album "Memphis". Po dvojici lehce experimentálních desek vzniklých pod dohledem producenta Eddieho Stevense přináší novinka "Memphis" návrat domů. A to hned na vícero úrovních.
Bluegrass? Tahle škatulka byla
Robertu Křesťanovi a
Luboši Malinovi zřejmě těsná. Znát to je už na eponymním debutu
Druhé trávy z roku 1991, který vznikl po odchodu zmíněné dvojice z řad brněnských Poutníků. Za tři a půl dekády na scéně postupně přerostli ve zvukově a textově svébytný soubor, který se jen nerad nechává zavřít do jediného pevně daného stylu.
Poprvé od alba "Marcipán z Toleda" (2011), respektive v témže roce a při stejných sessions vzniklé anglické desky "Shuttle To Bethlehem", se Druhá tráva opět vydala natáčet do Spojených států, tentokrát, jak už název napovídá, do Memphisu v Tennessee.
Cílem bylo devět výhradně autorských písní - tentokrát se do tracklistu nedostal ani jeden přetextovaný anglický originál - nahrát co nejživěji. Na pomoc si přizvali Matta Rosse-Spanga, zkušeného producenta a zvukového inženýra, který má doma čtyři Grammy a podílel se na počinech
Iron & Wine nebo
Jasona Isbella.
Druhá tráva se na nových nahrávkách vrací k čistšímu, převážně akustickému zvuku. Předcházející dvě řadovky
"Díl první" a
"Díl druhý" přibraly do hry komplikovanější zvukové krajiny v režii producenta Eddieho Stevense, kde našly svůj prostor i syntezátory, na druhém v pořadí navíc skladby propojovala ambientní intermezza, tu se šumícím potokem, tu s vyprávěním.
Nic z toho na "Memphisu" nenajdeme - a je to jedině ku prospěchu věci. I touto čistotou výrazu se muzikanti pomyslně
vracejí domů.
Ony ty přímočaré aranže postavené na kombinaci banjo - dobro - kytara - lehká rytmika působí po bohatosti zmíněných desek a jejich předchůdce "Marcipán z Toleda" až osvěžujícím způsobem. Každý zvuk je pečlivě odvážený, Druhá tráva zní na "Memphisu" až oholeně na kost.
Nejvýraznějším příkladem nezvyklého minimalismu se stala skladba "Nietzsche", která na ploše téměř osmi minut nechává hudbu se jen lehce převalovat a vytvářet podklad pod téměř deklamovaný, temný text.
Když pak něco tento přístup na albu naruší, funguje to jako dramaturgicky výrazný bod. Jemné hammondky Ala Gamblea, saxofon Arta Edmaistona, klavír, na který si v písni "Goya" zahrál bubeník
Martin Novák, nebo najednou nezvykle šťavnatá basa Tomáše Lišky v "Karakorum" či vzepětí hudební energie v sólové části úvodní "Chryzantémy" - ve všech případech se jedná o výrazné prvky, které posluchače vedou a drží jej v aktivním sepětí s nahrávkou.
Lze vycítit, že na "Memphisu" se v tomto ohledu hodně pracovalo. Po hudební stránce jde o velice sevřený kus, který se nemilosrdně zbavuje všech nadbytečných kudrlinek, zároveň ale velmi citlivě pracuje s detaily.
Kolekce se nese spíše v pomalých a středních tempech, nejvíce odpichu nabízí "Rebeka", skladba, která se tematicky dotýká nedokonalosti světa kolem nás a nestálosti, která přirozeně život provází (
"Jen málo zůstává / jaké to bylo (…) Svět je představa / Ne veledílo"), a šlapající "Karakorum", kde dobro Luboše Novotného kreslí téměř
knopflerovské ornamenty.
Co se textové stránky týče, Robert Křesťan zde opět před posluchače klade své poetické rébusy, básně, které unáší krásou slov a vzpírají se jednoznačné interpretaci. Písně samotné jsou plné často až existenciálních pochyb, přemítání nad plynutím času, vyprávějí o lásce i o životě. Závěrečnou, melodicky výraznou "Sbohem" jako by zněly podvědomé
dylanovské ozvěny, v "Cestě do Damašku" se Křesťanovi podařilo napsat jednu z nejkrásnějších romantických písní kariéry.
Ve třetím zveřejněném singlu "Stopy v písku" zpěvák velmi barvitým slovníkem opisuje až bolestivou samotu s vlastními myšlenkami a hříchy, uprostřed nevědomého světa:
"Jak bílý plášť / jsem visel v předsíni / Jak němý hráč / jsem v koutě stál / a přiznával, že jsme jediní / kdo nebojoval."
Křesťan své texty velmi charakteristicky plní obraty a výrazy, na něž u jiného autora jen stěží narazíte, není to však samoúčelná manýra. Spíše za tím cítím snahu posluchače znejistit, nečekaným obrazem erodovat jeho očekávání a otevřít další roviny významů.
Tohle toulání se
labyrinty slok neztrácí kouzlo, jako by ale v roce 2026 přibývalo osudovosti, temnoty a pochyb:
"Od všech svých slují ztratil jsem klíče / oba jsme zmrzlí a opilí. / Bůh, ten je mrtvý, napsal mi Nietzsche / a že jsme to my, kdo ho zabili."
Temnota se odráží i v jeho hlasu a způsobu zpěvu. K jakési naději, která prokvétá skrze "Karakorum" nebo prvními třemi slokami křehké a trefně vypointovanou píseň "Vzpomínka", stojí v kontrastu již několikrát zmíněný opus "Nietzsche": Robert Křesťan tu slova s námahou loví až z hloubi duše, zní zadýchaně, unaveně. Natolik se podřizuje tíži skladby samotné. I nadále však zůstává okamžitě rozpoznatelným originálem.
"Memphis" se nepoddává lacino. Nahrávka potřebuje trochu času, aby rozkvetla ve všech svých barvách. Cesty, po kterých se nová deska
Roberta Křesťana a
Druhé trávy ubírá, rozhodně nejsou přímé. Výsledné dílo nicméně nabízí spoustu zákoutí a tajemství, které si říkají o hlubší ponor.