Už debut "You All Look Beautiful When You Dance" ukázal, že The Valentines mají slabost pro britské ostrovy. Tehdy ovšem čerpali hlavně z indie popu a synthpopu, který doplňovali osmdesátkovými syntezátory, tanečními rytmy a především refrény schopnými zavrtat se do hlavy. Na "Palace Garage" se trojice vědomě vydala jiným směrem. Klávesy prakticky odstavila, aranže osekala a hlavní slovo přenechala kytarám, bicím a především base.

Právě ta celé nahrávce vévodí. A vlastně se není čemu divit - frontman Jan Doležal na ni nejen hraje, ale album také kompletně produkoval. Basa často duní úplně vpředu, určuje charakter skladeb a místy je skoro sama táhne. Spolu s odklonem od synthpopu se změnily i inspirační zdroje. "Just a Phase" nebo "Tududu" místy připomenou The Cure, jinde se ozve současnější britský post-punk a kapely typu Fontaines D.C.

Vědomým odstřižením od elektroniky se ovšem muzikanti zároveň trochu ochudili. Debut sice občas působil až příliš naleštěně, jeho barevnost ale jednotlivé písně přirozeně odlišovala. "Palace Garage" drží sevřenější a syrovější tvar, jenže právě kvůli němu se songy místy začnou slévat. Jako by spolu s omezením zvuku trojice částečně rezignovala i na melodie. Řada refrénů už nestojí na výrazné lince, ale spíš na vyřvávaných frázích, které zpočátku dodávají energii, při dalších posleších ale rychle ztrácejí sílu.

A právě tady druhá řadovka oproti debutu ztrácí nejvíc. The Valentines vždycky uměli napsat refrén, který člověka chytil prakticky okamžitě. Tentokrát jako by se téhle své přednosti místy až záměrně bránili ve snaze znít syrověji, méně popově a možná i dospěleji. Nejvýrazněji to ukazuje více než pětiminutová "This Match Is Over". Dunivá basa a zvonivá kytara jí dávají pěkný základ, jenže jinak skladba pět minut míří odnikud nikam a nepřijde ani moment, který by její délku ospravedlnil.

Paradoxně z garáže na velké pódium kapela vyleze až v závěru. "Hello Hello" nejen názvem odkazuje na Oasis - Doležal svým zpěvem dokonce připomíná Liama. Skladba by klidně mohla fungovat jako jejich zapomenuté demo, krásně klenutá píseň postupně roste a ukazuje, že Hradečáci silné melodie rozhodně psát nezapomněli. Člověk při ní úplně slyší, co by s ní dokázal udělat velký rozpočet, orchestr a třeba i dětský sbor. Tahle položka si totiž o velkolepost klidně hraničící s kýčem přímo říká.

Podobně působí i "She's Always Dying", která se blíží klasičtější baladě. Také ona odkládá urputnost většiny předchozího materiálu a dává větší prostor melodii, atmosféře a emocím. Poslední dvojice tak vlastně nejlépe ukazuje, že problém "Palace Garage" neleží v nedostatku nápadů, ale spíš v rozhodnutí trojice držet většinu alba v až příliš úzkém zvukovém koridoru.

The Valentines na druhé studiovce následovali vlastní srdce a natočili hudbu, kterou je nepochybně bude bavit hrát naživo. V klubu může dunivá basa, ostrá kytara a vyřvávané refrény fungovat mnohem lépe než doma ze sluchátek. Ze studiové nahrávky ale tahle poloha místy vyznívá až příliš urputně a jednotvárně.

Odvaha opustit osvědčený synthpopový zvuk se cení, jenže spolu s ním kapela částečně odložila i svou nejsilnější zbraň - okamžitě chytlavé refrény. Poslední dvě skladby naštěstí dokazují, že je pořád umí. Příště by je jen nemusela tak dlouho schovávat. V garáži.