Všechny možné výzkumy ukazují, že mladá generace hudebních fanoušků, která stále z velké části navštěvuje koncerty Bena Cristovao, prý delší texty nečte. A proto jsem nejen pro ni rozdělil následující reportáž do několika přehlednějších bloků, aby bylo jasnější, co se následujícím povídáním snažím sdělit, a lépe se to četlo. Podobně jako minulý týden v případě The Pussycat Dolls totiž i nyní šlo o hodinu a půl dlouhou jízdu na horské dráze zážitků, které chvílemi působily velmi pozitivně, jindy ale vůbec ne.

Vizuál - palec nahoru

Red Bull své akce dělat umí, o tom není sporu. Například předloňská sportovní událost, při níž se David Coulthard v monopostu Formule 1 Red Bull RB7 proháněl Karlínem, ukázala, že pokud je potřeba daný prostor vizuálně vymazlit, jsou to profíci. A Benova show v Kongresovém centru zaujala už u výstupu z metra ve stanici Vyšehrad, kde byly tematicky polepené dokonce i schody vedoucí k budově. Před ní stálo jak oblíbené MINI s plechovkou, tak klavír, u něhož jeden z muzikantů zpříjemňoval příchozím cestu do sálu.

Sladěný byl i merch, všude se objevovaly reklamní bannery s nápisem Red Bull Symphonic a snad až na vyskládané plechovky přímo na hlavní scéně šlo o všem ostatním prohlásit, že reklama tentokrát působila vkusně, žádoucím způsobem a trendy. Leckdo se možná zaradoval také u tomboly v režii druhého sponzora, společnosti Orlen. Mimochodem - nemělo by zapadnout, že se oba večery vyprodaly. To by u tak niche zážitku čekal asi málokdo (já bych naopak čekal, že by se bez problémů vyprodala O2 arena - pozn. šéfredaktora).

Odvaha - palec nahoru

Odvaha, překvapení, ambice, výzvy. Použijte libovolné z těchto slov, vždy ale bude platit, že jsou Benovi naprosto vlastní. Vlastně docela přesně vystihují celou jeho kariéru, možná i život jako takový. Pomineme-li sportovní úspěchy, veřejnost překvapil už v SuperStar tím, jak daleko se dostal. Následně přišel s na svou dobu nečekaně moderním zvukem od The Glowsticks. Málokdo také čekal, že místo DJe začne na koncerty jezdit s plnohodnotnou živou kapelou. Že si vedle popu, hip hopu a r'n'b ve větší míře vyzkouší rock, reggae nebo drum'n'bass. Že se dostane do O2 areny. Že zazpívá i v Edenu. Že přijde s mezinárodními spolupracemi od Sary James až po Tommyho Thayera, kytaristu legendárních Kiss. Že vedle párty písniček o holkách a sexu přidá i ty o rasismu nebo tátovi. A tak by se dalo pokračovat.

Přijít s něčím nečekaným a nakonec ukázat, že to zvládne, je jeho modus operandi. A patrně také motor, který ho pohání vpřed. Nyní si ovšem vybral jednu z dosud největších výzev. Už za to, že se do ní vůbec pustil, si zaslouží pochvalu. Otázkou zůstává, zda si dopředu uvědomoval, jak nemilosrdně dokáže symfonický orchestr odhalit jeho slabiny. Ale o tom za chvíli.

Produkce - palec nahoru

Kongresové centrum dávno nepatří k nejmodernějším sálům v Česku, byť zrovna jeho sedačky patří k těm nejpohodlnějším, na jaké lze narazit. Už dlouho se v něm ale konají akce, které většinou velkou světelnou show nepotřebují, natož aby pracovaly s rozsáhlými projekcemi. Ben a jeho tým však místní standardy výrazně pozvedli.

Obrazovky měli za zády i po bocích scény a v obou případech s nimi zacházeli velmi chytře. Dokud nebyly potřeba, divák o nich prakticky nevěděl. Jakmile ale ožily, nepotřebovaly ani přehnané vizuální efekty, aby vtáhly do děje a patřičně zapůsobily. Světla si většinou vystačila s bílou barvou, bylo jich však tolik a na tolika různých místech, že i tak vznikala úžasná, a přitom nijak přeplácaná podívaná, jakou na těchto prknech běžně neuvidíte.

Tanečníci - palec nahoru

Čtyři, osm, deset a nakonec dokonce šestnáct lidí vytvářelo v různých momentech vystoupení show natolik výraznou, že si zaslouží vlastní bod. Za normálních okolností by se to nestalo, pánové a dámy z uskupení BRWNS ale měli k decentnímu křoví opravdu hodně daleko. Společně se sólující ICY Buchtou odváděli fantastickou práci, byli sehraní, dokázali zasólovat ("Bomby") i předvést dechberoucí číslo od začátku do konce ("Smítko"), na němž byla znát inspirace těmi nejlepšími, tedy Michaelem Jacksonem. Speciálně "Smítko" se povedlo tak moc, že by se tanečníci v ideálním světě měli stát plnohodnotnou součástí každého dalšího živého provedení této mimořádné skladby.

Aranže - jeden palec nahoru, druhý dolů

Symfonický orchestr je natolik mimořádné hudební těleso, že umělce naprosto obnaží, ať se tomu brání sebevíc. Teprve s ním mnozí buď úplně vykvetou (Sting, Peter Gabriel, George Michael, Evanescence a z domácích luhů a hájů kupříkladu Richard Krajčo), nebo naopak pohoří. Ben měl bohužel blíž k té druhé skupině, byť rozhodně ne pokaždé.

Povedených momentů totiž nebylo vůbec málo. Už úvodní "Program" zaujal prodlouženým outrem s africkým nádechem a sympatickým kytarovým sólem Karola Komendy, "Ledová" zase nabídla sólo na saxofon a natažené smyčcové intro. Netradiční aranže dostalo i už zmíněné "Smítko" s důležitým poselstvím v textu a po jeho skončení bylo zřejmé, která píseň se právě stala vrcholem večera. S přibývajícími minutami orchestr nabíral na síle a v jeho nejbouřlivějších chvílích se obzvlášť vydařil refrén Benova prvního opravdu velkého hitu - protože na "Mimozemšťanku" už si dnes vzpomene málokdo - "Bomby". Vyměnit synťáky za dechovou sekci se ukázalo jako vynikající nápad a letitá klasika z jeho repertoáru zněla jako politá živou vodou.

Bezmála padesát muzikantů - počítám-li i dirigentku Michaelu Rózsu Růžičkovou a Benovu doprovodnou kapelu - sladěných do béžových teplákových souprav a bílých tenisek však disponovalo skutečně velkou silou. A Benův hlas vedle nich víc než kdy jindy ukazoval své limity. Málokdo asi čekal vyloženou vokální exhibici, jenže i písně, v nichž tahoun večera zpívá více než obvykle ("Omluva", "Poslední"), zůstaly za očekáváním. Jeho hlas se v nich ztrácel, případně na některé pasáže jednoduše nestačil. První zmíněná přesto došla k vrcholu, který dokonce vyvolal husí kůži - zásluhu na tom ale měl především orchestr, nikoliv zpěvák.

Navíc mu v častém souboji se spoluhráči nebylo příliš dobře rozumět. Trpěly tím například "Asio", "Pápá" a mnohé další, takže zase jednou platilo, že se hodilo mít tvorbu naposlouchanou dopředu. Sváteční fanoušci se nejspíš ztráceli podobně jako v sále přítomný Ondřej Novotný v textu "MMA".

Že je hlavní hvězda protentokrát bohužel nejslabším článkem večera, ukázalo i rozhodnutí zpívat a rapovat své písně v podstatě stejně jako obvykle, místo aby je rozebrala na prvočinitele a poskládala do úplně jiné podoby. Ben si s orchestrem příliš nerozuměl, nepřizpůsobil mu svůj projev podobně jako šikovnější zpěváci zmínění výše, a proto to často působilo, že je na scéně sám za sebe, zatímco symfonici si jedou to své. Dohromady se oba světy potkávaly spíš vzácně. Připomnělo mi to podobně koncipovaný koncert Kabátů na Rock for People 2013, kde nikoliv s nimi, ale spíše proti nim hrál Big Band. A to není pochvala, ale spíš odstrašující příklad.

Povedenější okamžiky tedy nechyběly, mám-li ale odpovědět na otázku, zda se Benovi podařilo symfoňák ovládnout, odpověď zní, že zatím spíš ne. A jelikož právě hudební složka měla u tohoto spojení hrát prim a představovat nejdůležitější faktor rozhodující o úspěchu večera, je škoda, že ji není fér hodnotit pozitivněji. Konkurence je ještě o míle dál. Patrně si to uvědomoval i sám Cristovao, který se při loučení s diváky přiznal, že se řada věcí nepovedla tak, jak si představoval.

Hosté - palec dolů

Se vší úctou ke všem pěveckým hostům - moc se to nepovedlo. Nejlepší výkon předvedl Kojo, hlavně proto, že orchestr za jeho zády hrál spíš tišeji, takže ho šlo vnímat naplno. Naopak Osama "Verse-Atile" Hussain symfonické těleso svým rapem nepřekřičel a jeho pasážím nebylo příliš rozumět. Totéž potkalo Sofiana Medjmedje. V jeho případě se navíc podobně jako u Bena ukázaly limity vokálu, a tak se místo jednoho zpěváka trápili se snahou uzpívat výšky rovnou dva.

Příliš se nepovedlo ani přepracování společného hitu "Fancy". V originále jde o jednu z jejich nejlepších věcí, bez daftpunkové elektronické pasáže ale náhle ztratila kouzlo a gradovala odnikud nikam. Ani sólové vstupy houslistky Martiny Bačové bohužel úvod a závěr skladby "Aleiaio" nijak zvlášť neposunuly.

Emoce - palec nahoru

Nebývá zvykem, že bych na Benových koncertech vídal trému. Většinou si je užívá stejně jako jeho fanoušci, tentokrát ale po velkou část večera působil nečekaně zaraženě. S publikem téměř nemluvil, místo pro něj typického poskakování spíš pomalu pochodoval zleva doprava a z hlediště vypadal, jako by byl neustále ve stresu. Soustředěné chvíle ale ve druhé půli vystřídaly okamžiky, kdy vyzval diváky, aby se zvedli ze sedaček. A teprve když to udělali, bylo znát, že se mu ulevilo. Vrátil se do své komfortní zóny, začal poskakovat tak, jak je zvyklý, a koncert díky tomu získal mnohem uvolněnější a přirozenější nádech.

S jednou výjimkou. To když si společně s Karolem Komendou sedl na barové židle uprostřed pódia, nechal orchestr odpočinout a pustili se do jedné z nejnovějších písní, balady "Porcelán". Podle jeho slov ji nikdy předtím naživo nehráli a ještě před jejím začátkem se zpěvák přiznal, že si zařazením není jistý a možná by ji nejraději přeskočil. Je pro něj důležitá - při jejím nahrávání mu prý tekly slzy natolik, že je lze slyšet i na syrovém záznamu.

A není divu. V recenzi jsem skladbu o tátovi, ale i vlastních nejistotách, v níž se Ben odhalil jako snad nikdy předtím, jednoznačně chválil za otevřenost a upřímnost. Nevídaná hloubka, s jakou vznikla, zůstala i v živém podání opravdová, uvěřitelná a nesmírně cenná. Natolik, že pro fanoušky, kteří ji dobře znají, nebylo až takovým překvapením, když se její autor v polovině rozplakal a už ji nedozpíval.

Po tváři mu tekly slzy jako hrachy a právě v tu chvíli přišel nejmagičtější moment celého večera. Diváci začali sami od sebe vstávat, až nakonec stáli úplně všichni. Tleskali s rukama nad hlavou, povzbuzovali Bena jako do té doby ještě nikdy a pomyslně ho dotáhli až ke konci písně. Mělo to obrovskou sílu. V sále byla najednou cítit sounáležitost, pochopení a všudypřítomná chuť plzeňského rodáka obejmout. Za všechny to udělal duchapřítomný Karol Komenda, který mu v tu chvíli stál nejblíž. A náhle jako by bylo úplně jedno, jestli se aranže v dosavadním průběhu vystoupení povedly více, či méně. Přestalo to na chvíli hrát roli.

Dlouhé roky v reportážích z koncertů píšu, že na pódiu chci vidět opravdovost. Pravdu, pot, slzy a třeba i krev, když je potřeba. Na koncerty přece nechodím jen kvůli eskapismu a snaze myslet na něco jiného, než co mě v životě právě trápí. Ani pouze proto, že chci slyšet své oblíbené písničky naživo. Jde právě o takové vzácné okamžiky, kdy se z představení stane upřímný a sdílený prožitek. Kdy člověk vidí, že umělec přestává hrát divadlo a místo stylizace zůstává naprosto obnažený. Kdy má pocit, že ho - mnohdy možná vůbec poprvé - skutečně poznává jako člověka.

Verdikt - nerozhodný palec

Hodnotí se to těžko. Řada věcí se povedla a už samotná odvaha pustit se do boje s něčím, co přesahuje vaše schopnosti, je obdivuhodná. Byl to boj nevyrovnaný, Ben se však bránil statečně a tu a tam i zabodoval. Orchestr nad ním ale podle očekávání zvítězil. Zůstává z toho zvláštní, nejednoznačný pocit.

Připomnělo mi to finále NHL z let 2024 a 2025, kdy se Edmonton Oilers dvakrát po sobě dostali až na samý konec a Leon Draisaitl s Connorem McDavidem a ostatními pak místo Stanley Cupu nad hlavou sledovali fanoušky, jak jim uznale tleskají. Protože věděli, že do toho dali všechno. Tak nějak jsem se cítil i tady.

A nehledě na všechny výhrady platí, že pokud tento večer mladé generaci ukázal, že chodit na symfonické orchestry má smysl, nakonec vyhráli úplně všichni.