"B-Side Band, to nikdy nebyla jenom zábava," řekl na úvod svátečního večera ve vyprodaném kostele sv. Jakuba v Brně zakladatel a lídr renomovaného B-Side Bandu Josef Buchta. Navázal vyprávěním o trumpetistovi Orchestru Gustava Broma, skladateli a svém učiteli Jaromíru Hniličkovi, kterého se mu podařilo přesvědčit, aby dopsal - či snad rozvedl - své nadčasové dílo "Missa Jazz". "Jazzová mše" propojila swing se sakrální hudbou, orchestr a sbor s big bandem. A právě Buchtova početná sestava ji společně s dalšími účinkujícími poprvé uvedla v úplné podobě a později také nahrála. Premiéra se odehrála před osmnácti lety na stejném místě. Jeden kruh se uzavřel...

...a další otevřel. Jazzové mši totiž patřila až druhá polovina programu. V té první došlo na premiérové uvedení kompozice založené na podobném principu propojování vážné hudby - jakkoliv diskutabilní tento pojem může být - s tou rádoby nevážnou.

"Jazzové variace na Svatováclavský chorál" napsal na Buchtův popud saxofonista B-Side Bandu Pavel Zlámal. Vedle jazzu dostaly prostor také vznešené sbory a ozvěny moravské lidové hudby. K orchestru se připojil smíšený pěvecký sbor Ars Brunensis, mužský sbor Mužáci z Mutěnic a trojice sólistů - Ondřej Ruml, Kristýna Daňhelová a Jaro Dolník. Rozsáhlá kompozice získala podobu pomyslných devíti zastavení, "jako je cesta poutníka lemována devíti kapličkami, modlitbami, devíti zastávkami nebo též devíti branami vědomí, jimiž poutník v duchovní bdělosti prochází," píše její autor v doprovodném programu.

A jakkoliv by možná celku prospělo drobné krácení - v tomto ohledu je Hniličkova "Missa Jazz" koncentrovanější -, šlo o strhující a na mnoha místech doslova magickou hudbu; místy velkolepou, jindy hluboce kontemplativní. Když se pak chrámovou lodí rozezněly skutečné, mocné varhany, dostavil se moment s obrovskou silou. Potlesk ve stoje byl naprosto zaslouženou odměnou. Věřím, že se tento hudební monument dočká studiové nahrávky, a troufnu si říct, že tu nic podobného dlouho nevzniklo. Hniličkovo vzdorné dílo z konce šedesátých let, z časů, které něčemu takovému rozhodně nepřály, našlo - byť v úplně jiném dobovém kontextu - svého pokračovatele.

Po krátké přestavbě a usazení orchestru - celkem se na "Jazzové mši" podílelo sto hráčů - zazněl první monumentální sbor Hniličkova opusu a o husí kůži bylo okamžitě postaráno. "Missa Jazz" dokáže v posluchačsky přístupné formě přirozeně provázat posvátné vážno s omamnou radostí. Hniličkovi se podařilo hudebně zachytit extatickou joy afroamerických gospelů a přitom nedevalvovat ani jednu z obou hudebních poloh. Přirozeně kličkuje mezi sakrálním a profánním světem a k oběma přistupuje se stejnou úctou.

Letošní provedení doplnily recitované pasáže v podání herce Jana Kolaříka a právě tento prvek se nakonec stal do jisté míry dvojsečnou zbraní. Ačkoliv básně velmi přesně pojmenovávaly duchovní podstatu, kterou lze najít i v jazzu, dynamice celého díla příliš neprospěly a zhruba hodinový opus místy zbytečně rozsekávaly.

A pokud si mohu dovolit ještě jednu čistě osobní výhradu: "Missa Jazz" obsahuje v části "Graduale" pasáž, která jako by do ní vpadla odjinud. Působí skoro, jako kdyby ji Hnilička napsal pro některou z původních bondovek, a její sekaná melodie si přímo říká o výraznou akcentaci. Jinak skvělá akustika brněnského chrámu však tentokrát hrála proti ní. Tóny se slévaly a neobvyklá kousavost této části se v celku poněkud obrousila. S tím by ovšem nedokázal nic udělat nikdo z přítomných - byla to daň za jedinečnou atmosféru místa.

Koncert to byl vznešený, velkolepý, hluboký, svým způsobem povznášející a přinesl souhru působivě nasvíceného prostoru a hudby, která by měla být mnohem známější, než ve skutečnosti je. Za to, že se "Missa Jazz" dočkala právě takové podoby, vděčíme B-Side Bandu a Josefu Buchtovi. Sváteční večer navíc ukázal, že tihle muzikanti se nechtějí spokojit jen s připomínáním minulosti a dokážou vytvořit i vlastní dílo, které se s tím Hniličkovým může bez uzardění měřit. Povedlo se jim vpravdě magické vystoupení.