Ezra Collective nikdy nepotřebovali být pro všechny, na albu "Here Because of Hope" si ale dopřáli ještě větší svobodu než dřív. Britská pětice propojuje jazz s afrobeatovým rytmem, calypsem, reggae, dubem, salsou i londýnskou klubovou scénou. Prostřednictvím hudby vypráví příběh menšin.
10/10
Ezra Collective - Here Because of Hope
Vydáno: 11.9.2026
Celkový čas: 60:03
Skladby: Part 1 (Read by Letitia Wright), Blow Your Trumpet, Sweet Echo, Don’t Worry, Only Love feat. Pa Salieu, Someday. Part 2 (Read by Letitia Wright), Birdie Sings, The Last Stand, Well Organised feat. Lila Iké, El Corazón, Bunny on the Rise, Part 3 (Read by Letitia Wright), All I Need feat. Leona Lewis, Jubilee Feeling, Black Flag, Most High feat. Libianca.
Vydavatel: Partisan Records
Ezra Collective už více než deset let dokazují, že jazz nemusí být uzavřeným světem pro několik zasvěcených posluchačů. Jejich hudba je otevřená, nakažlivá a především živá. Na novém albu "Here Because of Hope" se však za všemi těmi groovy, dechovými nástroji a energií tanečního parketu ukrývá ještě něco podstatnějšího.
Ne nadarmo získal kvintet za desku "Where I'm Meant To Be" ocenění Mercury Prize. Muzikanti se tak stali prvními jazzovými umělci od roku 1992, kteří prestižní cenu obdrželi. Později vyprodali Wembley Stadium a v roce 2025 si odnesli také BRIT Award pro skupinu roku. Člověk by proto čekal, že po takovém úspěchu přijde potřeba ještě hlasitěji ukázat, co všechno formace dokáže.
Nyní se pohodlně usaďte (nebo spíš nazujte taneční boty), protože "Here Because of Hope" se člení do tří částí, které sledují geografickou i duchovní cestu černé diaspory. Začíná v Africe, pokračuje přes Karibik a Latinskou Ameriku a nakonec se vrací do Velké Británie, do ulic Londýna, domova samotné kapely.
Už úvodní "Blow Your Trumpet" působí jako pozvání k něčemu většímu. Pomalý afrofunkový groove,
teplý zvuk a trubka Ife Ogunjobiho vytvářejí prostor, ve kterém se není potřeba nijak složitě orientovat. Stačí se nechat vést rytmem. "Sweet Echo" potom přidává vlivy ghanského
highlife a basová linka TJ Koleosa žene skladbu neustále dopředu, zatímco "Don't Worry" vás nechá nadechnout.
V "Only Love" se k sestavě přidává také
Pa Salieu, která rozhodně nesedí v koutě. Přináší přesně ten druh energie, který se objevuje napříč celým albem. Pětice se zaměřuje na žánry, které často vznikaly v prostředí války, útlaku, chudoby nebo společenského vyloučení, přesto z nich vzešla hudba plná pohybu.
Afrobeat, calypso nebo reggae nejsou pouze zvukovým doprovodem k těžkým historickým kapitolám. Staly se něčím, co v těchto těžkých dobách lidi spojovalo a umožňovalo jim na chvíli zapomenout na svět kolem sebe. Femi Koleoso ostatně koncept studiovky popisuje právě prostřednictvím fascinace tím, jak mohou příběhy plné bolesti vyústit v hudbu, která nutí lidi tančit.
Druhá část desky proto působí ještě odvážněji. Máme tu reggae a dubové vlivy, temnější atmosféru a v písni
"Well Organised" tentokrát hostuje jamajská zpěvačka Lila Iké. Zvláštní pozornost si zaslouží také Letitia Wright, jejíž mluvené pasáže rozdělují album do tří částí a dávají celé cestě další vrstvu.
V jednom z momentů se Wright ptá, jak je možné projít bolestí, nespravedlností a utrpením, a přesto z toho vyjít s hudbou, která zní jako calypso. Odpovědí je naděje. Už vám název nahrávky dává smysl?
Ve třetí části se atmosféra znovu mění. Najednou dostáváme energii londýnské klubové scény a okamžiky absolutního osvobození.
Písnička "Jubilee Feeling" pracuje s představou roku, během něhož dojde ke smazání dluhů a osvobození vězňů. Že by tak uskupení nenápadně odkazovalo na britskou kolonizaci a současnou politickou scénu, podobně jako to udělali
The Thermals na své letošní desce? Čtvrtou řadovku uzavírá "Most High" s kamerunskou zpěvačkou Libiancou - a kruh se pomalu uzavírá.
Ezra Collective připomínají, že kultura nevzniká ve vzduchoprázdnu a že žánry, které dnes posloucháme jako samozřejmou součást hudební krajiny, v sobě často nesou příběhy celých generací. Nahrávka vypráví o migraci, kořenech, bolesti, kulturní paměti i o tom, jak si lidé dokázali vytvořit radost v podmínkách, které k ní příliš důvodů nedávaly.
Pětice tak znovu dokazuje, že hudba a tanec nemají žádné hranice. Je jedno, jestli se rozhodnete tančit na ulici, nebo na parketu. Někdy je zkrátka největší síla muziky v tom, že dokáže vzít bolest a místo toho, aby ji přeměnila v další bolest, vás naopak přiměje tančit. Až vám příště nebude hej, zkuste si na tuhle myšlenku vzpomenout a všechnu svou frustraci, bolest nebo úzkost ze sebe vytřást tancem. A že neumíte tančit? To je úplně jedno.