Lenny, jak vzpomínáš na loňské turné se symfoniky?

Kvituju svůj prvotní nápad. Začalo to Obecním domem a byl to pro mě přelomový moment - zjistila jsem, že tento typ koncertů moje fanoušky zajímá. Vzpomínám na to strašně ráda.

Letošek se nese v úplně opačném duchu. Byl záměr přijít s odlišně znějící, tvrdší muzikou?

Záměr asi ne, spíše je to moje přirozená evoluce. Tím, že věci neškatulkuju, se zkrátka pouštím do toho, co mě momentálně baví a naplňuje. I když to může znít divně, v tomhle ohledu na fanoušky tolik nemyslím. Kdybych nad tím takhle přemýšlela, sledovala bych statistiky a trendy, a takhle to fakt dělat nechci. Zatím mě ale příjemně překvapily reakce na můj poslední singl "Casanova" (mezi realizací a zveřejněním rozhovoru už vyšel další singl "Perfect Girls", poznámka editora). Byly abnormálně pozitivní a podporující. Po dlouhé době přišel obrovský boom a roztrhl se pytel s komentáři.

Na albu "Good Omens" ses znatelně přiklonila k rockovějšímu zvuku. Prohlásila jsi, že prim při jeho přípravě hrála nezávislost a že jsi popustila uzdu kreativity. Nechtěla ses už držet zpátky. Předtím jsi to nebyla úplně ty? Cítila jsi tlak?

Dřív jsem musela prosit o schválení a všechno konzultovat. Ne že bych měla vyloženě šéfa, ale pod vydavatelstvím se zkrátka musíte vždycky na něčem shodnout, protože projekt finančně zaštiťuje svými zdroji a kontakty.

Rozloučení s labelem nakonec přišlo přirozeně, končila mi smlouva. Ke konci už jsem využívala svůj nezávislý tým a posledním krokem bylo začít si nahrávky vydávat sama. Sama si to hradím, a tím pádem je budu i vlastnit.

V rozhovoru pro Český rozhlas jsi zmínila, že rockovou desku vnímáš jako risk. Co pro tebe bylo během její tvorby největším vystoupením z komfortní zóny?

Paradoxně riskem pro mě zůstává angličtina, ne všichni mým textům rozumějí. Co se týče rockové stránky, šlo spíše o to, jak mě lidé vnímají. I ten klavír, který jsme na vizuálu zapálili, měl symbolizovat zažité představy, které lehnou popelem. Chtěla jsem lidem trochu vysvětlit, kdo jako interpretka vlastně jsem.

Já se takhle cítím celou dobu, nemám pocit, že bych něco měnila. Vím, že na pódiu umím sedět za pianem, ale dokážu lidem dát i divokou energii a být za divoženku. Pro mě se nic nemění, jen balíček, do kterého to zabalím. Risk je možná nezávislost a fakt, že dělám něco, v čem mě někteří lidé možná ještě neznají.

Už jsme se dotkly grafiky. Vizuální stránku jsi vytvořila spolu s britským grafikem Mikem Lythgoem. Inspiroval tě horor "Ready or Not" ("Krvavá nevěsta"). Co jsi nám tím chtěla říct - navíc když máš před svatbou? (smích)

Odjakživa mě inspiruje vizuální stránka věcí. Ráda chodím na výstavy, miluju filmy a baví mě inspirovat se v muzice vizuálním světem, divadlem a kulturou obecně. Není neobvyklé, že mě při tom něco napadne - stačí, když někdo něco prohlásí nebo se na plátně něco odehraje. Tak to bylo i u tohoto filmu. Není to bůhvíjak hluboké kulturní dílo, byla to hororová komedie, u které jsem se uvolnila a bavila se.

Finálová scéna, kde nevěsta sedí před hořícím domem a kouří cigaretu, mi přijde skvělá. Je to princip final girl - jako v "Kill Bill" - jediná žena, která přežije a všechno poseká. Nechtěla jsem to přirovnávat k násilí, ale ukázat, že ty protiklady mohou fungovat dohromady. Můžete být něžná a plná lásky k dané věci, ale zároveň statečná a křehká. Celé album tyhle věci kombinuje. Deska je sice tvrdší, ale začíná a končí pianem, takže jsem to pořád já.

Co jsi vnímala jako největší horor při přípravě desky?

Finance. Jako v každém byznysu. Většina toho, co vydělám, jde zpátky do projektů. Nejsem člověk, co by si kupoval rozmařilosti, devadesát procent úspor stejně vracím do tvorby a hudby. Až budu držet v ruce hotový vinyl, asi se zhroutím radostí.

V tiskové zprávě jsi uvedla, že tě deska stála krev, pot a slzy... Co si pod tím máme představit? Byl její vznik tak náročný?

Když jsme natáčeli první vizuály, byl to docela masakr. Získala jsem znovu obrovský respekt k přírodním živlům - když jsme ten klavír zapálili, hořelo to opravdu pořádně. To byl ten pot. Slzy u mě nejsou nic neobvyklého, protože brečím, když se něco nepovede, ale i když se to povede.

Jsem zkrátka emotivní člověk, trochu prdlej umělec. Třeba mě rozbrečelo, když mi vizuál odsouhlasil grafik, který dělá pro Yungbluda, a navíc za podmínek šitých mně na míru. Je to zkrátka vyjádření toho, že jsem do desky dala úplně všechno.

Když se album začalo rodit, co pro tebe bylo zvukově největším krokem do neznáma?

Pořád jsem balancovala mezi tím, jak moc tvrdé to chci mít. Viděla jsem jasnou vizi, ale zvukově jsme neustále bruslili mezi popem, rockem a kombinací obojího. Skvělým příkladem je písnička "The Box", která neškatulkuje. Ke konci se z rockové skladby ve stylu Avril Lavigne úplně přehoupne do beatu à la Timberlake.

To jen dokazuje, že jsme si dělali, co jsme chtěli a co nás momentálně bavilo. Sice jsme měli jasný koncept, ale píseň po písni jsme v rukavičkách řešili, co tam přidat, aby to bylo ještě lepší. Ze studia si pamatuju, jak se na mě Filip Vlček ohlížel s otázkou, zda může ještě přitvrdit, a já mu řekla: "Ještě přidej!" Tak tam vrstvil další a další kytary.

O produkci se postaral právě Filip Vlček. Byla to jasná volba? Co ses o sobě díky spolupráci s ním dozvěděla nového?

S Filipem jsem spolupracovala už předtím, když produkoval moji písničku "Animal", kterou jsem složila s Pam Rabbit - ta mi ho tehdy dohodila. Je žánrově hrozně flexibilní, citlivý, a zároveň pochází z hardcorového podhoubí, takže ví, jak s tvrdší muzikou zacházet. Nesnaží se to přehnaně modernizovat, na druhou stranu to není ani stará škola.

Desku jsme dělali pro rok 2026 a zároveň čerpali z přelomu devadesátých let a nového tisíciletí. Moc mi vyhovovalo, jak jsme nahrávali vokály. Je to pro mě hodně osobní záležitost, podobně jako kdybych se ve studiu svlékala. Jsem citlivá na to, kdo je tam se mnou. Filip to vedl skvěle, byl naprosto profesionální.

A jak to funguje na koncertech?

Tam už je to ustálené, lidé ty věci znají a zpívají je se mnou. Už jsem jim ten nový směr ukázala. Studio je pro mě i prostor pro experimenty, kde se ne všechno musí hned povést. Je to jako kdybych se styděla za svoje nohy - a teď už klidně chodím v kraťasech. (smích)

Název "Good Omens" ("Dobrá znamení") zní velmi optimisticky. Odráží tvé aktuální životní rozpoložení?

Úplně přesně jsi to pochopila. Budoucnost vidím pozitivně. Jedna kapitola se sice tímto albem uzavírá, ale další dveře se otevírají. "Good Omens" pro mě signalizují pocit, jako kdyby to celé mělo mít ještě pokračování.

Čtvrtou řadovku jsi vydala přesně 25. září, v den svých třiatřicátých narozenin. Vnímáš ji jako určitý osobní milník, případně jako dárek sobě samé?

Normálně jsem si ho darovala. (smích) Někdo si kupuje kabelky, já si jich koupila několik v podobě téhle desky. Naplnila jsem si svou vizi. Je to něco, na co jsem pyšná a co s láskou pouštím do světa.

Termín na narozeniny nebyl úplná náhoda. Původně jsem chtěla album vydat už na jaře. Možná i díky tomu novému nastavení jsem si ale nakonec nechala víc času, protože jsem měla pocit, že to ještě není úplně hotové. Vydat ho na narozeniny mi nakonec přišlo krásně symbolické, pěkně se to sešlo.

Letos navíc uplynulo deset let od vydání tvého přelomového hitu "Hell.o". Když srovnáš tehdejší Lenny a tu dnešní, v čem ses jako autorka nejvíce posunula?

Posun v řemesle je naprosto přirozený. Dnes se mi mnohem snadněji píše o různých tématech. Mám zkrátka o čem psát, což je logické a opodstatněné - mám za sebou víc životních událostí, nasbírala jsem víc zkušeností a získala jiný pohled na svět. Prožila jsem si už i vážné situace, kdy šlo o život. Čas bych ale nevracela, jsem spokojená tam, kde jsem.

Velký posun vnímám i jako interpretka, vím, jak se líp připravit na koncerty. Zvládnu větší tlak a celkovou náročnost. Fyzická příprava je nutností. Když má člověk na pódiu velký výdej energie, musí se na to připravit, jinak narazí na hranici, kdy už nemůže. Zlepšila jsem se v tom, jak se na výkon připravit sportovně, až atleticky.

U sportu bych ještě ráda zůstala. Máš zálibu v boxu. K čemu bys tuto desku v rámci tohoto sportu přirovnala? Jde o úder přímo na solar?

(smích) Jasně! Nebo rovnou K.O. na bradu. (smích)

Na nahrávku jsi zařadila celkem devět skladeb. Šlo o záměr vytvořit sevřenou, údernou desku bez výplňových písní?

Skládám dál, v hlavě už mám vizi možné deluxe edice. Chytla jsem teď slinu a tohle je ten směr, kterým chci jít.

Tracklist uzavírá cover "One Of Us" od Joan Osborne. Proč právě tato skladba? A chtěla jsi zůstat co nejvíc věrná originálu?

Mám covery ráda, po covidu jsem dělala celý projekt, ve kterém jsem předělávala skladby od mužských interpretů. Ke každému takovému songu přistupuju s obrovským respektem a vděčností, že mám příležitost udělat si vlastní verzi. Tenhle hit mi vytanul na mysli sám. Už jsem zmínila, že jsme zvukově hodně čerpali z devadesátých let a přelomu milénia, a tato píseň se s daným obdobím pevně pojí a byla součástí mého dětství. Je to pro mě nostalgie.

Navíc neskutečně obdivuju, s jakou lehkostí je napsané tak vážné téma - že Bůh je součástí nás všech, všichni jsme si rovni a měli bychom si to uvědomovat. Song má zkrátka obrovský přesah. Jediné, s čím jsme výrazněji hnuli, bylo kytarové sólo, které nahrál a napsal Tomáš Javůrek z Mirai. Jinak se stavba naší verze velmi podobá originálu.

Co by si měl posluchač z alba odnést?

Není tam jedna jediná myšlenka, která by se prolínala celou deskou. Otevírám tam témata různého druhu - od škatulkování a postavení žen v hudební branži až po vztahové záležitosti. Třeba píseň "Press Rewind" vypráví o pomyslném tlačítku, kterým bychom mohli vrátit čas, a o tom, zda bychom to vůbec udělali. Inspirovala jsem se jedním známým, který takovým způsobem uzavřel svůj vztah.

Kdybys to tlačítko měla k dispozici ty, kdy bys ho zmáčkla?

Třeba v době, kdy jsme měli možnost vystupovat na určitých akcích v Itálii. Vím, že to konkrétní publikum a tehdejší atmosféra už se nikdy nevrátí. Zážitek byl tak intenzivní, že vím, že je neopakovatelný. Stejně jako vystupování před Imagine Dragons a podobně.

Song navíc obsahuje zajímavou předmluvu...

Ta je namluvená přímo na míru, napsala jsem ji a nechala nahrát. Jde o dialog babičky s vnučkou, i když ve skutečnosti nejsou příbuzné a ani se předtím neznaly. Přesně takhle jsem si ale představovala malou, nevinnou holčičku, která ještě neví, o čem život je, a ptá se zkušené babičky, která už má život v podstatě za sebou, na lásku a na to, jestli to všechno stálo za to. Babička jí odpovídá, že by čas nevrátila. Naopak - všechno, co se nám děje, má své opodstatnění.

V "Told Ya" zpíváš, že "špatná rozhodnutí vytvářejí ty nejlepší příběhy". Máš na mysli něco konkrétního?

Znám pár dvojic, které se k sobě pořád dokola vracejí a zase se rozcházejí. "Told Ya" znamená v doslovném překladu: "Říkala jsem ti to." Snažila jsem se tím ilustrovat příběh dvou kamarádů, kteří se rozhodnou překročit hranici přátelství, začnou si spolu a dopadne to špatně.

Došlo i na dvě spolupráce. Kapelu The Atavists vnímáš jako rockové bohy, se zpěvačkou Annabelle zase vznikla skladba "Perfect Girls". Jak se tato spojení zrodila?

Co se týče Atavists, jednoho dne jsem šla po ulici a prostě mě napadli. Jsem jejich dlouholetá fanynka, pro mě ztělesňují tu pravou rockovou stránku naší scény. Pořád jsem měla pocit, že mi na desce něco chybí, takže tahle spolupráce vznikala tak trochu na poslední chvíli.

V obou těchto featech jsem celkově chtěla trochu rebelovat, a tak jsem se spojila s kapelou, která o rádiové rotace tolik nestojí. Mým záměrem bylo, aby tam vynikli hlavně oni a já působila spíš jako jejich host. To, že z toho nakonec vylezl skvělý tarantinovský vibe, beru už jen jako pozitivní třešničku na dortu.

Píseň s Annabelle zase mapuje moje zkušenosti s lidmi, kteří mě škatulkovali nebo ve mně vyvolávali pocit, že musím splňovat něčí představy. Tento song má za cíl to celé rozbít. Na Aničku jsem ale paradoxně hned nepomyslela. S tím nápadem přišel až producent Filip Vlček a já se pak skoro zastyděla, že to nenapadlo mě samotnou.

A co třeba nějaké společné turné?

To mě popravdě ani nenapadlo. Je ale pravda, že oba dva jsem zvala na křest alba, který proběhne 4. listopadu v Roxy. Doufám, že si najdou čas. Možná ale přijdou ještě i jiní hosté.

Ještě bych se vrátila k písni "The Box". Kdo je v ní tím hlavním potížistou (troublemakerem)?

To jsem já. Song pojednává o škatulkách a o vnímání image. O tom, že když o mně někdo řekne, že jsem rockerka, lidé si hned představí, že budu mluvit sprostě nebo vyhazovat televize z hotelových oken. Pointa vězí v tom, že i když mám rockovou duši, neznamená to, že se tak musím chovat. Stejně jako to, že když jsem holka za pianem a mám ráda balady, neznamená to, že tu rockovou duši nemám.

Jde o vymezení nejen vůči hudebním žánrům, ale i vůči představám, které o mně někteří lidé mají jako o člověku. Mimochodem, tahle píseň mi dlouho ležela v šuplíku, protože jsem nemohla přijít na ten správný refrén.

Řekla bych, že skladba "Coming Undone" má díky velmi chytlavému popěvku obrovský stadionový potenciál.

S tou jsem taky hrozně bojovala a zacyklila se v melodii. V té době jsem ale krátce spolupracovala s jedním americkým týmem, který měl pod sebou holku skládající v Los Angeles. Ta dokonce kdysi předskakovala kapele Paramore. Společně s ní jsem nakonec napsala text k téhle písni. Potřebovala jsem zkrátka někoho s čerstvým pohledem na věc.

Rýsuje se do budoucna nějaká další zahraniční spolupráce?

Příští rok mám v plánu odjet pracovně právě do LA. Chtěla bych tam prohloubit spolupráce podobného typu a zaměřit se na songwriting. Moc se těším na to, že se s těmi lidmi konečně uvidím osobně.

Co říkáš na rockovou Evu Burešovou, která vytasila svou novou hudební tvář zrovna v době, kdy děláme tento rozhovor?

Každý z nás má v sobě nějakou svou nepochopenou stránku. V tomhle ohledu řešíme s Evou podobný problém, i když ona to má možná ještě o něco těžší než já. Zatímco já jsem v povědomí lidí dlouhodobě zafixovaná jako muzikantka, ona hrála i v televizních seriálech a je celkově multižánrová. Proto u ní existuje větší risk, že jí to lidé zkrátka nebudou věřit. Já zase čelím trochu jinému pohledu - lidé mě pořád vnímají jako dceru své mámy a řeší, co na ten tvrdý rockový zvuk říká paní Filipová.

A co na to tedy tvoje mamka říká? (smích)

Popravdě jsem se její reakce docela bála. Dlouho jsem měla strach jí desku vůbec pustit, aby mi neřekla, že to u ní neprošlo. Bála jsem se, že jí to přijde už moc tvrdé nebo že mi ten výraz neuvěří, což by mě samozřejmě mrzelo. To se nestalo - nakonec jsou ale oba rodiče naprosto nadšení.