Sedm let po výborném "Hyperspace" se Beck vrací k melancholické poloze známé ze "Sea Change" a "Morning Phase". Novinka "Ride Lonesome" je krásně zahraná, skvěle zní a titulní skladba patří k tomu nejlepšímu, co kdy hudebník napsal. Jenže po několika posleších se ukazuje, že samotná krása tentokrát úplně nestačí.
Od posledního řadového alba
Becka uběhlo sedm let. Mezitím samozřejmě nezmizel - koncertoval, vydával jednotlivé skladby a spolupracoval s dalšími muzikanty. Na pokračovatele "Hyperspace" jsme si přesto museli docela dlouho počkat. Kdo očekával další výraznější změnu směru, asi bude trochu překvapený. Na "Ride Lonesome" se totiž autor vrací tam, kde už jednou byl - k melancholickému zvuku
"Sea Change" a
"Morning Phase".
Nejde ostatně o žádnou náhodu. Ve studiu se znovu sešla řada muzikantů, kteří s Beckem obě zmíněné desky nahrávali, produkci tentokrát obstaral on sám, zatímco
Nigel Godrich, s nímž spolupracuje už od "Mutations", se postaral o mix.
Všechno krásně cinká a hraje, kapela je sehraná a nikdo se nesnaží předvádět víc, než skladba potřebuje. Akustické kytary, piano, smyčce, slide kytara nebo drobné psychedelické prvky se vynoří přesně ve chvíli, kdy mají, a zvukově je "Ride Lonesome" opravdu radost poslouchat.
Titulní skladba navíc dopadla fantasticky a klidně bych ji zařadil mezi Beckovy nejlepší věci. Výborně také otevírá album - stejně jako "The Golden Age" otevírala "Sea Change". Ne že by se obě písně nějak zvlášť podobaly, dokážou však během několika minut perfektně nastavit náladu celé nahrávky. "Ride Lonesome" nikam nepospíchá, Beck nechává jednotlivé nástroje dýchat a všechno do sebe zapadá skoro dokonale.
Jenže "Sea Change" mě ani po letech nezačne nudit. A tady už se situace trochu liší. "Run Away" pokračuje v podobně úsporném duchu a pěkně pracuje s akustickou kytarou, "In The Night" přidá další smyčce a "Failed Words" se více opře o piano. Nic z toho není špatné, vlastně naopak, jednotlivě se všechny songy poslouchají dobře. Pohromadě se však začnou docela rychle slévat.
Až s "Bleed" přijde opět probuzení. Najednou se trochu změní dynamika, aranžmá má větší tah a Beck ukáže, že i v rámci podobně pomalé hudby stačí málo, aby skladba dostala vlastní tvář.
Druhá polovina tracklistu pak působí přece jen pestřeji. "Disappearing Act" přidá trochu ostřejší kytary, "For Your Love" si mnohem víc hraje se smyčci, ve "Slow Canyon" se objeví lehká psychedelie a dechové nástroje.
Příjemně zní i "Falling Through My Hands", kde se hudebník dostane zase trochu blíž psychedelickému popu, zatímco poslední dvojice "If You Don't Know What Love Is" a "Beyond The Light" vrací album zpět do jeho klidnější polohy. Nápadů tu tedy najdeme dost, jen žádný z nich už na mě nezapůsobil tolik jako úvodní "Ride Lonesome" nebo "Bleed".
Možná budu v menšině mezi těmi, kdo "Hyperspace" považují za jedno z nejlepších Beckových alb, a při poslechu novinky jsem se k němu vracel docela často. I tam pracoval s pomalejšími tempy a velkým množstvím prostoru, dokázal z nich ovšem vytěžit moderní atmosférický pop, který mě bavil od začátku do konce. Skladby se různě přelévaly, objevovaly se nové zvuky a při dalších posleších z nich vylézaly věci, kterých jsem si napoprvé nevšiml.
"Ride Lonesome" tedy podle mě netrpí tím, že by bylo příliš pomalé. Spíš mu chybí větší pestrost.
Moc hezky se to poslouchá, člověk může obdivovat kapelu, produkci i všechny ty malé detaily. Jenže po skončení nastane podivně prázdno. Ze "Sea Change", "Morning Phase" nebo právě "Hyperspace" mi v hlavě zůstávaly melodie a postupně jsem se těšil na konkrétní momenty. Tady si pořád nejvýrazněji vybavím titulní skladbu, "Bleed", pár dalších motivů a hlavně celkovou náladu.
Což je docela zvláštní výtka vůči desce, na které se toho vlastně moc pokazit nepodařilo. Beck stále umí napsat skvělou píseň, kapela za ním hraje fantasticky a zvukově patří "Ride Lonesome" bez debat k jeho povedeným nahrávkám. Jen mám po několika posleších pocit, že jsem objevil všechno, co nabízela, a dál už není moc kam jít.
Jde o krásnou kulisu, místy mnohem víc než to, jako celek ve mně však tentokrát nezůstává tak dlouho, jak bych od
Becka čekal.