Slovenská rodačka ADÉLA už dávno nepůsobí jen jako kuriozita z Netflixu. Zpěvačka, na kterou mohou být doma právem pyšní i lidé, kteří podobný pop běžně neposlouchají, na debutu "Prima" potvrzuje světové ambice. Proti EP "The Provocateur" ale ubrala tempo i část své bezprostřednosti.
Na příběhu Adély Jergové funguje něco, co dokáže překročit hranice samotného žánru. Člověk vůbec nemusí poslouchat současný mainstreamový pop, a přesto ho trochu může zahřát u srdce, když dvaadvacetiletá rodačka z Bratislavy dobývá světové hitparády. Slovensko ani Česko podobnou globální popovou hvězdu nikdy nemělo a její úspěch proto logicky sledují i lidé, kteří by si skladbu typu "SexOnTheBeat" sami od sebe nejspíš nepustili.
Jenže národní hrdost sama o sobě kvalitní desku neudělá. "Prima" navíc vstupuje do nelehké situace, protože
ADÉLA si laťku nastavila hodně vysoko už napoprvé.
Kolega Lukáš Boček totiž v
recenzi debutového EP "The Provocateur" sáhl po hodnocení 9/10 a sedmiskladbovou kolekci shrnul jediným slovem:
"Dokonalé." A nebyl daleko od pravdy.
Necelých dvacet minut působilo jako přehlídka různých možností, kam se může mladá Slovenka vydat. Sedm svižných písní nabízelo pokaždé trochu jinou tvář, od elektronického "SexOnTheBeat" přes ostřejší "DeathByDevotion" až po "MachineGirl" produkovanou
Grimes. Všechno se hnalo rychle dopředu, nic se zbytečně nerozplizlo a každá skladba si dokázala urvat vlastní prostor.
"Prima" proti tomu výrazně šlape na brzdu. Z jedenácti položek lze klidně šest označit za pomalé nebo alespoň výrazně zklidněné. Už "Nicole Kidman" místo okamžitého útoku staví na uvolněném sebevědomí, ještě patrněji se tempo propadne ve druhé polovině kolekce se songy "Hitachi", "Starving Artist", "Marijuana" a klavírní "Therapy".
Samo o sobě na tom samozřejmě nic špatného není - zpěvačka nemusí celý život produkovat tříminutové klubové pecky. Jenže s pomalejším tempem zároveň mizí část kontrastů, díky nimž "The Provocateur" tak bavilo.
Debutová řadovka zní mnohem vycizelovaněji, bezpochyby dražší produkce leští prakticky každý detail a máloco na ní působí nedotaženě. Právě tady se ale skrývá její největší zádrhel. To, co na EP znělo drzým, trochu nevyzpytatelným způsobem a dávalo ADÉLE vlastní tvář, se místy rozpouští v současné světové popové produkci. "Fantasize" představuje asi nejzřetelnější příklad - všechno v ní sedí tam, kde má, jen po jejím skončení zůstane v hlavě překvapivě málo.
O poznání lépe fungují chvíle, kdy zpěvačka znovu vytáhne některou ze svých výraznějších poloh. "KGB", "Boys" i skvostná balada "Red Bottoms" se od sebe liší tempem i náladou, ale všechny připomínají, že její největší devízou není konkrétní zvuk, nýbrž schopnost vtisknout písni vlastní charakter.
Mnohem osobitější než některé hudební podklady zůstávají texty. ADÉLA v nich dál otevřeně zpívá o sexu a vztazích, tentokrát však provokaci častěji používá jako vstupní dveře k něčemu vážnějšímu.
Za názvem "Hitachi" se místo laciného vtípku schovává rozpad intimity ve vztahu, "Red Bottoms" řeší perfekcionismus a obavu, co se stane ve chvíli, kdy partner pozná i méně atraktivní části její osobnosti. "Starving Artist" si pohrává s vlastní zkušeností s nemajetným ex a "I'm The Man" obrací tradiční mocenské role ve vztazích.
Nejhlouběji se dostane skladba "Therapy". Zpěvačka v ní odkládá značnou část hvězdné pózy a vrací se k mladší sestře, pocitu viny i tomu, co kvůli vlastní kariéře a odchodu za snem obětovala. Právě podobné okamžiky ukazují, že za všemi sexuálními narážkami, drahými videoklipy a dokonale připravenou image není jen marketingový produkt. "Prima" vlastně vypráví o mladé ženě, která přesně ví, kam chce dojít, ale zároveň začíná počítat cenu, kterou za to platí.
A že už skutečně někam došla. "Prima" vystoupala na druhé místo britské albové hitparády, čtyřku obsadila v USA, v Nizozemsku a Belgii doputovala rovnou na vrchol a do top 10 se dostala v řadě dalších zemí.
Jako ještě důležitější však působí úspěch singlu "Ain't In LA". S ním totiž konečně získala opravdový globální hit - skladba prozatím pronikla do první třicítky amerického Billboard Hot 100, vystoupala na Spotify Global Chart až na sedmé místo a zároveň dokonale propojuje její současnost s místem, odkud vyšla. Píseň o tom, že zajímavé ženy a jejich sny nežijí jen v Los Angeles, doprovodila klipem natočeným v Bratislavě. Lepší tečku za debutovou deskou si snad ani vybrat nemohla.
"Prima" proto rozhodně nepředstavuje zklamání. Spíš ukazuje zvláštní paradox: čím profesionálněji a světověji
ADÉLA zní, tím snáz občas zapadne mezi interpretky, které se světově snaží znít také. "The Provocateur" mělo větší tah na bránu, více překvapovalo a jednotlivé skladby od sebe oddělovalo mnohem ostřeji.
Debutová řadovka naopak nabízí dospělejší práci s náladou, více zranitelnosti a několik opravdu silných momentů. Kdyby se na příští nahrávce podařilo spojit její současnou produkční preciznost s drzostí a pestrostí prvního EP, těch sedm bodů může zase velmi snadno vyrůst na devět.