Když se dnes řekne Kylie Minogue, většině posluchačů pravděpodobně naskočí dvě věci. První je drobná blondýna s mimořádně dlouhou kariérou, která si získala několik generací popového publika, a tou druhou pak neodbytné "la la la", které se před pětadvaceti lety ozývalo snad úplně všude.

Právě před čtvrtstoletím, přesně 1. října 2001, totiž vyšla deska "Fever", která měla být pokračováním velkého návratu nastartovaného o rok dříve s "Light Years", ale nakonec se stala mnohem důležitější kapitolou. Kylie tehdy definitivně vstoupila do jedné ze svých největších kariérních etap a zároveň vytvořila nahrávku, která dodnes funguje jako nejryzejší definice jejího popového světa.

Po většinu devadesátých let se zpěvačka snažila vymanit z nálepky bývalé hvězdy seriálu "Neighbours" a popové princezny z továrny Stock Aitken Waterman. Poslední dekáda minulého milénia ukazovala několik jejích různých podob. Minogue se nechtěla smířit s tím, že by měla celý život zpívat jen dokonale vyprodukovaný pop.

Jenže právě experimentálnější devadesátky jí přinesly zjištění, že ne všechno, co je umělecky zajímavé, musí být zároveň komerčně úspěšné. Album "Impossible Princess" se ve své době stalo téměř symbolem jejího zdánlivě definitivníhu pádu na dno.

S "Light Years" proto přišel poměrně radikální obrat. Kylie se přestala omlouvat za to, že je popová hvězda, a jednoduše se vrátila tam, kde jí to šlo vždy nejlépe - na taneční parket. "Spinning Around", "On a Night Like This", "Your Disco Needs You" nebo "Kids" s Robbiem Williamsem z ní během roku 2000 znovu udělaly jednu z nejviditelnějších popových osobností.

Rozpoutala se hotová Kyliemánie a dnes je až s podivem, jak rychle se po úspěchu nahrávky "Light Years" pustila do další studiovky. "Fever" se totiž nahrávala prakticky okamžitě po ní a tyto dvě řadovky nedělila žádná několikaletá pauza, jakou bychom od velké popové hvězdy mohli čekat.

Celý projekt vlastně vznikl tak trochu z rozpaků. Koncem roku 2000 se Kylie s vydavatelstvím Parlophone dohadovala, co vlastně vydat jako šestý singl z tehdy aktuálního počinu, protože možností se nabízelo víc než dost. Nakonec se z toho vyklubala tvorba celého nového alba. Nahrávání probíhalo v poměrně hektickém tempu od ledna do srpna 2001 napříč studii v Londýně či Dublinu a na výsledek mělo zásadní vliv dobové hudební klima.

Svět v té době žil francouzskou vlnou filtrované houseové hudby a zvukem znovuzrozených Daft Punk a jejich desky "Discovery" - a Kylie se svými producenty tuhle elektrizující, futuristickou esenci dokonale nasála. Poslech "Fever" tak funguje i jako malá časová schránka toho, jak přesně tehdy zněla evropská taneční hudba na vrcholku formy.

Dopad této rychle spíchnuté kolekce byl ale ohromující. Fascinující se navíc může zdát, že s touto deskou Australanka poprvé po více než dekádě, a vlastně poprvé od dob svého popového debutu z roku 1988, prorazila i na extrémně skoupém americkém hudebním trhu. Pro mimoamerické popové interprety šlo vždy o těžko dosažitelnou metu. Ve snaze o její pokoření běžně selhávaly i ty největší evropské hvězdy.

Pod křídly tamního labelu Capitol Records ale "Fever" v USA vyletělo až na třetí místo prestižního žebříčku Billboard 200 a vysloužilo si platinový certifikát. Kylie kvůli tomu dokonce obětovala deset dní zkoušek na chystané turné, jen aby stihla doletět za oceán a osobně tenhle průlom podpořit.

Z globálního pohledu se čísla prodejů vyšplhala přes hranici šesti milionů kopií a časopis NME titul zpětně označil za vůbec nejlepší desku, jakou kdy nahrála - což od notoricky náladového britského plátku není zrovna málo.

Musíme ale rovnou k jádru věci. Skladba "Can't Get You Out of My Head" zůstává dodnes největším a nejznámějším hitem Kylie Minogue - banger s nakažlivým popěvkem "la la la", který se uchytil v povědomí naprosto všech generací, ať už zažily rok 2001 naživo, nebo ho znají jen z playlistů, aniž by tušily, že poslouchají čtvrtstoletí starou písničku. Demo, které společně napsali Cathy Dennis a Rob Davis, vzniklo za pouhé tři a půl hodiny a původně ani nebylo určené pro tuto hvězdu.

S objednávkou přišel manažer Simon Fuller pro skupinu S Club 7, jenže po vyslechnutí demoverze usoudil, že se pro ně nehodí, a odmítl ji. Skladba pak putovala k Sophie Ellis-Bextor, která ji také nechtěla. Až poté se přes Davise dostala k týmu Kylie - a samotná zpěvačka prý potřebovala pouhých dvacet sekund poslechu demokazety, aby se do písně bezhlavě zamilovala a věděla, že ji musí mít.

Po vydání se z ní stal absolutní globální fenomén - v Británii neochvějně kralovala na prvním místě UK Singles Chart čtyři týdny, dostala se na vrchol hitparád ve více než čtyřiceti zemích světa a nakonec šlo o nejprodávanější singl roku.

Kylie ji za svoji kariéru předvedla v nespočtu podob - třeba v dravé rockové úpravě na turné k albu "Aphrodite" nebo v geniálním mashupu z BRIT Awards 2002 se synthpopovou klasikou "Blue Monday" od New Order, ze kterého vznikla verze "Can't Get Blue Monday Out of My Head".

Je to song, který ji bude definovat navždy - ať už jde o ikonické bílé šaty od návrháře Fee Dorana, nebo trochu sarkasticky získaný status hymny gay klubů (a ano, dostalo se jí i cti v jedné epizodě "Simpsonových", kde v záběru na gay klub hraje... hádejte co). Je až s podivem, že samotné zpěvačce po tolika letech a tolika variantách tahle ultramoderní odrhovačka ještě neleze krkem.

Ale vezměme to popořádku, protože "Fever" rozhodně nestojí jen na jedné skladbě. Naopak - tahle deska vyprodukovala nejspíš největší počet singlů z celé diskografie Kylie, které ona sama neúnavně rotuje na každém svém turné a v koncertních setlistech pro ně má rezervované absolutně prioritní místo.

Skoro zarazí, že úvodní "More More More" působí jako asi to nejslabší, co album nabízí. Posluchač se přes ni prokousává docela těžko a místy zní jen jako nevýrazný, zlehka převařený zbytek z předchozí desky "Light Years" - spíš dozvuk než nový začátek, jako by ji na disk zapomněli přihodit po předchozí nahrávací session.

O to silněji pak vyzní kontrast s druhou položkou. "Love at First Sight" totiž hraje rovnou první popovou ligu - dodnes se jedná o nejoblíbenější song samotné Kylie, kterým tradičně a s oblibou finišuje svoje velkolepá koncertní vystoupení. Ten chytlavě frázovaný, houpavý groove dokáže posluchače dostat do provozní teploty během pár vteřin.

Jde už o druhou skladbu Kylie se stejným názvem - první "Love at First Sight" najdete už na jejím eponymním debutu z roku 1988, ale obě se od sebe hodně odlišují. Té novější hodně pomohl i čistokrevný futuristický videoklip, který spolu se snímkem ke "Can't Get You Out of My Head" položil základ vizuálního stylu, jenž diva variuje dodnes - robotické pohyby, futuristicky laděné helmy, kšilty, vizíry a všudypřítomná geometrie.

Ironií osudu zůstala trochu upozaděná právě titulní "Fever". K jejímu samostatnému vydání jako singlu totiž nikdy nedošlo, protože globální mašinérie pořád těžila z neustávajícího úspěchu předchozích výstřelů a na titulní píseň se jednoduše nedostalo, ač by si to zasloužila. Naživo jsme se jí tak v plné parádě dočkali jen v rámci doprovodného turné a pak zpěvačka tento kousek již nikdy neoprášila.

V podobně elektrizujícím, chladněji řezaném zvuku se nese i navazující "Give It to Me". U té si Kylie mimochodem o své dej mi to nekompromisně řekla o sedm let dříve, než s téměř totožně nazvaným hitovým singlem vyrukovala Madonna na své nahrávce "Hard Candy".

V pořadí další skladba "Fragile" naopak představuje dokonalý ekvivalent noční jízdy velkoměstem; v jejím atmosférickém, subtilním zvuku si dokážete téměř fyzicky představit průjezd osvětlenou metropolí se všemi jejími neonovými odlesky, aniž byste museli sedět v autě.

"Come Into My World" potom napsala další naprosto zásadní kapitolu. Jde o první a na dlouhou dobu také jedinou písničku Kylie, za kterou získala Grammy (až do nedávného virálního zázraku "Padam Padam"). Později do rádií doputovala i o poznání klubovější verze zvaná "Fischerspooner mix", která dostala neuvěřitelně dravý taneční beat - ta se dokonce namísto albového originálu objevila i na zásadní výběrovce "Ultimate Kylie".

Velkou zásluhu na tom má také videoklip Michela Gondryho. Kylie v něm prochází pařížskou ulicí a postupně se začíná násobit, až se na jednom místě objeví hned několik jejích podob. O pětadvacet let později se navíc k videu vrátila samotná popkultura. V roce 2026 byl jeho princip znovu využit v kampani Chanel s Margot Robbie a Kylie v ní dostala i malé cameo.

Čtvrtou položkou, kterou Kylie na turné také nikdy nevynechává, se stala "In Your Eyes" - opět s ikonickou choreografií v barevně stylizovaném videoklipu. Jednu dobu jsem si tuhle skladbu kvůli jedné konkrétní pasáži a vokální frázi v textu neustále pletl se "Spinning Around" a nejsem si úplně jistý, že jsem v tomhle omylu zůstal sám.

Ke konci stopáže by se na první poslech mohlo zdát, že album lehce ztrácí dech. "Dancefloor" se svými postupy až moc podobá rozpačité úvodní "More More More". Zato "Love Affair" a "Your Love" se v průběhu let staly skrytými klenoty a absolutními favoritkami nejvěrnějších fanoušků. Závěrečná "Burning Up" pak znovu spolehlivě vyvolá taneční euforii - jde o celkem experimentálně vystavěnou kompozici, která kupodivu za dvacet pět let ze svého kouzla neztratila víceméně nic.

Doprovodné koncertní turné s názvem "KylieFever2002" tvoří další důležitou součást celého příběhu. Pokud "Fever" ztělesňovala zvukovou představu počátku milénia, její koncertní podoba pak zachytila představu o tom, jak má vypadat popová show budoucnosti.

Turné čítalo čtyřicet devět koncertů a Kylie na něm spojila několik různých období své kariéry. V úvodním "Come Into My World" se objevila jako téměř bionická žena a celý koncept pracoval s kovovými konstrukcemi, projekcemi, komplikovanými choreografiemi a výraznými kostýmy. Na svou dobu šlo o mimořádně technologicky propracovanou produkci.

Dnes může být snadné zapomenout, jak odvážně některé věci tehdy působily. Popové koncerty samozřejmě měly velké produkce už dávno, ale Kylie dokázala spojit technologii s módou a taneční estetikou způsobem, který později v ještě větším měřítku předvedla například Madonna během "Confessions Tour".

"KylieFever2002" přitom nezapomnělo ani na její minulost. Do setlistu se vměstnaly i skladby z "Impossible Princess", takže deska, která byla svého času přijímána s rozpaky, najednou dostala v rámci nové éry své místo a přirozený kontext.

Neméně zajímavou součástí koncertu se stali tanečníci. Vysoké podpatky, sukně a záměrně genderově rozvolněné kostýmy tehdy v mainstreamové popové show zdaleka nepůsobily tak běžně jako dnes. Kylie si přitom podobné prvky půjčovala z klubové a drag kultury a dokázala je přenést do velkého popového spektáklu bez toho, aby zanechaly dojem samoúčelné provokace. Právě tady se ukázalo, jak přirozeně zvládala pracovat s queer estetikou, aniž by ji musela nějak vysvětlovat.

Na místě je rovněž zacitovat a připomenout i dobovou recenzi našeho šéfredaktora Honzy Baluška zde a zde z podzimu roku 2001. Jeho tehdejší rozpačitost a skepse po velkém nadšení z "Light Years" se daly celkem pochopit - přece jen ta pověstná albová vata mimo hlavní singly potřebuje více času na vstřebání a na první dobrou působila poněkud chladně.

Ale ani on sám by mi dnes s odstupem času nemohl tvrdit, že je úděsná "Koocachoo" z předchozího alba lepší než dravá "Burning Up". Jeho tehdejší hodnocení 6/10 by dnes v kontextu popové historie už jen těžko obstálo - deska si svou neotřesitelnou pozici nakonec dokázala v čase obhájit sama.

"Fever" zůstává i po čtvrtstoletí tím nejryzejším, nejčistším zástupcem kariéry Kylie Minogue, byť u širší veřejnosti dodnes přežívá především díky čtveřici nejpopulárnějších singlů. Jejich trvanlivost za pětadvacet let nijak nepolevila a tyto kousky si pořád bezpečně drží status toho nejlepšího, co od australské divy známe.

A vlastně... vůbec by nebylo od věci zauvažovat nad tím, že by si "Fever" klidně zasloužila i plnohodnotné pokračování v podobě druhého dílu. Přesně tak, jak to ostatně nedávno udělala Madonna se svou již zmíněnou nahrávkou "Confessions on a Dance Floor". Popový trůn by Kylie za takový návrat ke kořenům mohl znovu ležet u nohou.