Hollywood Vampires sice na svých dosavadních dvou deskách nabídli slušnou porci vlastního materiálu na to, aby z něj dokázali umíchat koncertní setlist, přesto se na ně chodí spíše jako na hvězdný cover band. Profesní životopisy ústřední čtveřice - tedy Alice Coopera, Joea Perryho z Aerosmith, Johnnyho Deppa a Tommyho Henriksena - jsou samy o sobě nabité a když k tomu připočtete výběr (zřejmě, brzy vysvětlím) dobře známých hitů, je o zábavu na pódiu i pod ním postaráno.

Úvod rockového dýchánku v holešovické hale, která už má to nejlepší za sebou, patřil Lucii. A já si konečně mohl porovnat předchozí inkarnaci s Davidem Kollerem v čele s tou aktuální, kde se jeho pěveckých partů ujal Viktor Dyk. Ten je sice jako zpěvák méně rozpoznatelný, s Kollerovým odchodem ale z kapely zmizely i napětí a nucenost, které až do otravna poznamenávaly koncerty formace v posledních letech.

V té půlhodině, kterou hlavní hvězdy domácím předskokanům vyměřily, se představila úplně jiná Lucie. Jakoby menší, klubovější, sevřenější, opravdovější. A i když Kollerův hlas třeba v hitové "Chci zas v tobě spát", věnované zesnulému Oskaru Petrovi, trochu scházel, sestava zanechala pozitivní dojmy.

Než přilétli vampýři z Hollywoodu, chvilku to trvalo. Původně ohlášený začátek na devátou večerní minul, přešla i obligátní akademická čtvrthodinka. Až se na mysl draly vzpomínky - třeba na hodně posunutý start posledního koncertu Aerosmith v Česku před šestnácti lety nebo legendární pozdní start Guns N’ Roses. Na nejhorší nakonec nedošlo, rockoví veteráni publiku nadělili zhruba půlhodinovou sekeru. Nikoliv optimální start, ale dejme tomu.

Na projekční ploše jsme se za dunění bouře prolétli do sklepení staré vily, víka rakví se otevřela a na pódium naskočila ústřední čtveřice. Doplnili ji bubeník Glen Sobel, baskytarista Chris Wyse a Buck Johnson za klávesami. A rockový cirkus, pojmenovaný po chlastacím klubu, který Alice Cooper v sedmdesátých letech založil a chodil mu tam třeba John Lennon nebo Keith Moon z The Who, mohl začít.

Úvod patřil dvěma původním věcem, které publikum pozvolna nažhavily na první velkou věc - cooperovku "I’m Eighteen". A tenhle čiperný téměř osmdesátník ukázal, proč stále patří mezi nejlepší rockové frontmany, kteří po této zemi chodí. Věk zřejmě nechal v šatně a když právě při této písni šermoval berlí nebo v bílém žaketu s gustem hůlkou propichoval nafukovací balóny v předpřídavkové "School’s Out", propojené s další anti-školní hymnou "Another Brick In The Wall", byla v tom tuna charismatu a čirá a nefalšovaná radost.

"My Dead Drunk Friends" připomněla staré kumpány a "The Boogieman Surprise" prakticky uzavřela výběr z domácí zahrádky. K vlastní tvorbě se Hollywood Vampires vrátili už jen jednou, se svižnou "Who's Laughing Now".

A pak už se konečně dočkala i ta část haly, která moc netušila, kde je, ale zato chtěla dýchat stejný vzduch s Johnnym Deppem. Rozevlátý pirát z Karibiku / Střihoruký Edward / William Blake / (doplňte dle potřeby) přijel v dobré náladě, házel úsměvy, vybíhal na kraj pódia a svou rockovou image si plnými doušky užíval. Hudebně to ale svým oddaným neulehčoval.

Poprvé se blýsknul v psychedelicky zamlžené "Venus In Furs", podruhé při hypnotickém tribálním kusu z repertoáru Killing Joke "The Death and Resurrection Show", potřetí ve vynikajících "‘Heroes’". Při "People Who Died" jej na projekci doprovázela přehlídka rockových hrdinů, kteří už tu s námi nejsou - od Orbisona přes Bowieho a Ozzyho až po Jima Morrisona. Až na píseň Davida Bowieho tedy žádné všeobecně známé hity a v mém okolí byla, po úvodním ryku, odezva - na hudbu samotnou - spíše vlažná.

A přitom stačilo vhodit do repertoáru "Highway To Hell", kterou si s neskrývaným nadšením zazpíval Tommy Henriksen, nebo ten úryvek od Pink Floydů nebo "Walk This Way" od Aerosmith - a přišla podstatně bouřlivější reakce. Co naděláme...

Každopádně, byla tu i druhá část haly, která tyhle staré pardály ocenila. Joea Perryho, který se ve svých pětasedmdesáti letech čím dál tím více mění ve svébytnou verzi Keitha Richardse, stejně jako on ověšeného všemožnými cetkami, uvolněného, kytaristicky ale v současné kondici přesvědčivějšího.

Alice Coopera, který je prostě nezastavitelný démon. Johnnyho Deppa, který hraje roli i na pódiu, kytarista je sice průměrný, ale jako zpěvák působí nesmírně charismaticky. A Tommyho Henriksena, který možná neplatí za takovou hvězdu jako ti tři zmínění před ním, samotné vystoupení ale výrazně táhl právě on.

Nesmírně poctivý koncert v podání muzikantské špičky, hora písní, kterou má rockový posluchač zarytou hluboce pod kůži. Co vlastně chtít víc? Možná snad lepší zvuk a více lidí, kteří přišli i kvůli něčemu jinému než jen kvůli jedné herecké hvězdě. Z tohoto večírku ale nešlo odcházet zklamaný. Tak - na zdraví!