The Garden nikdy příliš nerespektovali hranice nějakého žánru. Pro jejich tvorbu ostatně hranice působí asi stejně užitečně jako dopravní předpisy uprostřed pouště. Bratři Wyatt a Fletcher Shearsovi už přibližně patnáct let budují vlastní představu o tom, jak může znít alternativní hudba, když se setká punk, elektronika, noise, post-punk, popové melodie a horor.

Desku si dvojčata nahrála a produkovala sama. A právě produkce patří ke klíčům k pochopení celé nahrávky. Přechod pod velký rockový label totiž neznamená větší zvuk, masivnější produkci nebo instrumentální přepych. Právě naopak.

Zůstávají bicí, kytary, basa a vokály. Zůstává jejich nervní energie. Zůstává estetika Vada Vada, tedy svobodomyslný přístup, v němž si bratři mohou dovolit udělat prakticky cokoliv. Jenže tentokrát je kolem toho méně zvukových vrstev a také méně oné zvláštní rošťácké absurdity, která jejich předchozí tvorbu často držela pohromadě.

Titul přichází čtyři roky po "Horseshit on Route 66", což na poměry dvojice znamená poměrně dlouhou pauzu. V prvních letech své kariéry dokázali sourozenci chrlit hudbu tempem, které působilo skoro jako další ze zvukových efektů jejich díla. Vlastně podobně jako Guided By Voices.

Před vydáním kolekce výslovně upozorňovali, že jednotlivé songy netvoří žádný jednotný příběh nebo koncepční celek. Už název "Bootleg" vytváří očekávání, že před sebou možná máme sbírku různých nápadů, dem, jednorázových experimentů a hudebních odboček. A přesně tak novinka často působí.

Přestup k Epitaphu by mohl svádět k očekávání, že The Garden konečně dostanou rozpočet, který jejich muzice umožní roztáhnout křídla a vydat ze sebe úplné maximum. Jenže to se nestalo. Nástroje nejsou vždycky vyšperkované do posledního detailu a některé písně působí jako něco z počátku jejich kariéry.

Úvodní "Ugly" se pohybuje v prostoru klasického punku a alternativního rocku, s výrazným odkazem k osmdesátým a devadesátým létům. Dá se v ní slyšet frustrace, izolace, zrada i beznaděj. Následující "Pin Drop" přidává výraznou basovou linku a ukazuje, že parta stále dokáže pracovat s minimem prostředků.

A tahle minimalistická formule se začne opakovat. I "5 Mile Ponytail" definuje špinavá basa a syntezátorové a vokální plochy připomínající stav mezi bděním a snem. Podobně na to jde "White Cadillac".

Titulní skladba možná nejlépe ukazuje celý paradox desky. Rychlé punkové bicí a energické rytmické kytary fungují jako odraz jednoduchého, ale zato zároveň účinného vzorce. Svižnost, jednoduché riffy, nervní rytmus a náhlá změna nálady.

Na jedné písni tento přístup funguje skvěle, ale jak řadovka ubíhá, může začít člověka nudit. A to je škoda, protože právě ve chvíli, kdy se počin začne opírat o svou experimentálnější stránku, demonstruje, proč tito dva tolik let patřili k nejzajímavějším podivínům undergroundu.

"Down Doggy" staví na chaotických riffech a štěkání psa, zatímco "The Mess" se vydává cestou zvukové směsice všeho možného. Po textové stránce duo pracuje s nihilistickou představou, že všechno je stejně k ničemu, nic nemá cenu říkat a nejlepší řešení je všechno spálit. Koneckonců bratři Shearsovic mají dlouhodobě blízko k absurditě, černému humoru, paranoie a hororové imaginaci.

The Garden se nikdy nesnažili posluchači usnadnit život. Jejich filozofie staví na autonomii, experimentování a odmítnutí představy, že hudba musí splňovat určité žánrové normy. Album přináší výraznější punkový základ než některé předchozí studiovky a místy sahá až ke klasickému zvuku osmdesátých let. Na začátku se objevují také ozvěny devadesátkového alternativního rocku a punku.

Závěr pak může připomenout Pixies, především v práci s kytarami. Jejich estetika, vizuální svět i způsob práce s punkem a elektronikou ovlivnily další generaci umělců. Jako fanoušci The Garden se ostatně hlásí i jména jako Tyler, The Creator nebo Mac DeMarco.

A přestože bratři tvrdí, že písně nespojuje jednotný koncept, album nese svůj vlastní charakter. Některé nápady působí nedotaženě a některé skladby jako skici, které se dostaly na finální tracklist bez posledního dramaturgického rozhodnutí. To je zásadní rozdíl oproti starším nahrávkám formace. "Bootleg" tak zní jako záměrně nedokonalý bootleg vlastního světa. Syrový, neklidný a místy geniálně poskládaný.