Už je to nějaký čas, co jsem vyrazil do Madridu za epickým vystoupením hudebního génia Kanyeho Westa, který už dnes používá jen pseudonym Ye... i když v posledních letech ho lidé titulují spíš slovy jako kontroverzní umělec nebo rovnou nácek. Nebudu lhát, taky s tím od určité doby bojuju.

Říkal jsem si, že by bylo fajn z toho sepsat report. Nikoli však další text o kontroverzích, ale spíš takovou malou exkluzivitu, protože šance, že by Ye zavítal k nám nebo k sousedům na Slovensko či, nedej bože, do Polska nebo Německa, se limitně blíží nule (i když snaha tady byla).

Šéfredaktor vtipkoval, že z toho vzejde dlouhý report, protože prvních deset odstavců strávím obhajobou toho, proč jsem letěl do Madridu na Kanyeho Westa. V hlavě mi v tu chvíli naskočilo Disco Elysium a s ním červený skill check:

Rétorika: Přesvědč čtenáře, že návštěva Kanyeho koncertu nevypovídá nic o tvém postoji k antisemitismu. Pravděpodobnost úspěchu: 8 %.

Hmm, tak to teda dělat nebudu.

To je částečně důvod, proč jsem psaní reportu tak dlouho odkládal. Chci psát o hudbě, o vystoupení, o zážitku, nechci rozebírat politické pozadí. Mohl bych tady polemizovat, zda se dá oddělit dílo od autora... a ano, záleží na kontextu a taky na tom, co se vám zrovna hodí. Mně se to teď třeba hodí. Sakra, už se obhajuju!

Můj bucket list kapel a interpretů, co bych chtěl vidět naživo, není zas tak dlouhý. Kanye se tam ale válí už pěknou řadu let, minimálně patnáct.

Pamatuju si, jak jsem si na střední oblíbil "My Beautiful Dark Twisted Fantasy", především díky kolegovi Doupikovi a jeho recenzi "A umělcem desetiletí se stává..." (což je mimochodem jedna z mála tehdejších desítek, které podle mě platí dodnes).

Taky pamatuju, jak jsem při zkouškovém točil "Yeezus" a užíval si ten syrový zvuk. U státnic mi hrálo "The Life Of Pablo" a úspěch jsem oslavil storíčkem s úryvkem z pecky "Famous". Pak přišly další státnice a s nimi "ye" a hitovka "Ghost Town".

Nadšeně jsem sjel dokumentární sérii "jeen-yuhs" na Netflixu, čímž jsem se vrátil k počátkům "The College Dropout" a "Late Registration". "Stronger" z "Graduation" mi hrálo ve sluchátkách, když jsem běžel svůj první maraton.

O to víc zabolelo, když Ye otevřel svou asi nejproblematičtější kapitolu, ponořil se do antisemitských konspirací a v rozhovoru s Alexem Jonesem otevřeně adoroval Hitlera. S velkým sebezapřením jsem sjel první "Vultures" a k vlastnímu překvapení mě celkem bavilo. O dvojce se to říct nedá. Nedávno oznámený koncert v Rusku už ani nechci komentovat, snad jen, že je to celý tak trochu ironický. No nic.

Loni přišel Rubikon, bájný slovenský festival na poli plném pšenice. Jelikož to dělali matláci, dopadlo to tak, jak to dopadlo, a mně trvalo několik měsíců, než jsem vybojoval refund za lístky.

Kvůli tomu všemu jsem skončil v privátní skupině s hlavním organizátorem Hugem, kde jsem četl pěknou řadu plánů, jak zařídí, aby tady Ye vystoupil. Nejdřív to měla být O2 arena, pak Areál 7 a nakonec prostor v pražské Chuchli. Slibem nezarmoutíš. Inu, nezbývalo než se podívat po realističtějších příležitostech.

V Evropě bylo přes léto oznámeno několik koncertů. A když to klaplo v Nizozemsku i Albánii, kde akci dokonce podpořil premiér, Madrid začal působit skoro bezpečně. Španělské ministerstvo kultury navíc předem oznámilo, že soukromé koncerty regulovat nehodlá. Hmm, co takhle udělat si výlet do Madridu? V létě, v červenci, do vnitrozemského města, kde bude ukrutné vedro, protože planeta občas tak trochu hoří? Skvělý nápad.

O pár týdnů později se potím ve španělské metropoli. Je středa, den před koncertem, a v ulicích začínám potkávat první fanoušky s hvězdičkami na tričkách. U Kanyeho už člověk bohužel musí na pár sekund zvážit i možnost, že jde o nějaký nový alt-right dog whistle. Tentokrát naštěstí ne. Hvězdy ve skutečnosti patří k motivu obří zeměkoule, která tvoří středobod celé show.

Při večerní procházce nočním Madridem míjím luxusní hotel Four Seasons, před kterým postává menší skupinka lidí. Najednou mi to dochází. Před necelou hodinou se tu měl ubytovat Ye, což záhy potvrzuje fanouškovská fotka na Redditu. Proč chvíli nepočkat, třeba se ještě objeví.

Skupinka mezitím bobtná a z nenápadného postávání se stává malá pouliční sekta. Po necelé hodině to vzdávám. Ye nikde, ale aspoň je co pozorovat. Třeba zmatené kolemjdoucí, kteří se ptají, na koho se čeká. Pro část z nich je Kanye West očividně spíš exmanžel Kim Kardashian než jedna z největších rapových hvězd posledních dvou dekád. Hmm.

O den později už místo čekání před hotelem mířím rovnou na Metropolitano. Vcházím do areálu obřího fotbalového stadionu a nemůžu uvěřit, že se to děje. Uprostřed stadionu opravdu stojí gigantická kopule a snad každý, kdo právě dorazil, si s ní pořizuje selfíčko. Nesmím chybět. Poté si jdu koupit nejdražší pivo svého života a hledat svoje místo. Cestou ještě zaslechnu češtinu - i sem se očividně vydala menší výprava OG fanoušků z Česka.

Pár minut po deváté se stadionem začne rozléhat táhlý, postupně sílící industriální hukot. Několik minut se vlastně neděje nic jiného a napětí funguje přesně tak, jak má. Pak přes prázdnou plochu přichází Kanye West v zářivě červeném outfitu, mizí uvnitř obří kopule a vzápětí se objevuje na jejím vrcholu. Stadionem se rozezní "KING".

Intro funguje skvěle, i když má jednu nevýhodu: Madrid pořád zůstává zalitý denním světlem. Kvůli časovému omezení, které velí skončit nejpozději v jedenáct, začíná koncert příliš brzy na to, aby světla, projekce a samotná kopule mohly hned od prvních minut naplno vyniknout. Zpočátku trochu bojuje i ozvučení. Yeův hlas se místy ztrácí v obřím prostoru a celý mix působí lehce slitě, postupem večera si ale všechno sedá.

Čím víc se stmívá, tím víc show nabírá na obrátkách. Ye sází jeden hit za druhým, scénografie se neustále proměňuje a sem tam dojde i na ohňostroje. Poprvé se na kopuli objeví také projekce rapperova obličeje, konkrétně během emotivní "Heartless", jejíž refrén zní ze stadionu skoro sborově, snad ještě mohutněji než u "CARNIVAL".

Nejpompéznější moment ale přichází s "All of the Lights", kdy už si produkce úplně ulítává a stadion ze všech možných směrů rozřezávají laserové paprsky. Pro velký úspěch si Ye žádá repete.

Nabitý setlist nenabízí možnost oddechu. Nehraje se na žádné dlouhé pauzy. Skladby na sebe navazují v rychlém sledu, někdy zazní jen ve zkrácené podobě a večer tak připomíná spíš nepřetržitý průlet Kanyeho diskografií než klasický koncert rozdělený do jednotlivých bloků.

Prostřední pasáž s novější tvorbou z desky "BULLY" tempo na chvíli přibržďuje, ale závěr přináší jednu dlouhou gradaci. Gradaci, kterou ukončuje "Runaway" a jeden z nejikoničtějších klavírních motivů jeho kariéry. Celý stadion naprosto šílí: "Baby, I got a plan / run away fast as you can!"

Kanye West chtěl už před lety dělat hudbu pro stadiony. V Madridu bylo jasné, že tenhle úkol splnil už dávno. Všude kolem mě lidé řvali, rapovali celé sloky zpaměti a zpívali refrény tak hlasitě, že Ye nebyl kolikrát ani slyšet. Publikum dorazilo dokonale ready a od první minuty se ocitlo v naprosté euforii.

Z přibližně šedesáti pěti tisíc návštěvníků jich přicestovalo přes čtyřicet tisíc ze zahraničí. Po sérii evropských zákazů a zrušených koncertů se tak v Madridu sešlo publikum s nezvykle vysokým podílem skalních fanoušků, kteří kvůli Westovi cestovali přes půl Evropy.

Celou show však provázel jeden zvláštní paradox. V tom šíleném tempu nezbývalo moc času na proslovy a vlastně ani na samotného umělce. Promyšlený stage design měl svou odvrácenou stranu zeměkoule. Osamělý Ye stál na vrcholu světa, kolem něj navíc zela obrovská prázdná plocha stadionu, na kterou se vstupenky vůbec neprodávaly.

Současně tak interpret působil jako člověk chycený do pasti vlastního monumentu. Upíraly se na něj zraky desítek tisíc fanoušků, z tribun se ale často smrskl jen na drobnou červenou postavičku na obří kouli, navíc jištěnou bezpečnostním lanem.

Místo božstva shlížejícího na vlastní svět a zástupy fanoušků v tričkách posetých hvězdami tak Kanye West chvílemi připomínal spíš mravence pobíhajícího po vlastní planetě. Dokonalý obraz pro sociální sítě, naživo tomu ale něco scházelo. O to víc zamrzela absence velkoplošných obrazovek, které by rappera trochu víc přiblížily i vzdálenějším tribunám.

Řeknu to takhle: byl jsem nadšen, ale nejlepší koncert mého života to nebyl. Po skončení jsem přitom slyšel a četl dost podobně extatických prohlášení. Nechci to nikomu brát, ale já, vyzbrojený veškerou svou, samozřejmě naprosto objektivní, hudebně-publicistickou autoritou, bych dal lepší osmičku.

Což je pořád dost na to, abych si po letech čekání konečně odškrtl vystoupení rapové legendy, která mě hudebně provází velkou část života. A klidně bych si to dal znova. Tak třeba někdy za lepších okolností?