Měli všechny předpoklady k tomu, aby se z nich staly jedny z největších hvězd posledních dvaceti let. Třeba na musicserveru nechyběly oslavné recenze už od klíčového debutu z roku 2010, následovala cesta přes malé kluby a středně velké prostory až téměř k těm největším. Unikátní a rozpoznatelný synthpopový zvuk, výrazný vokál, chytlavé, ale přitom (většinou) nepodbízivé melodie, dobře dávkovaný patos. To vše zabalené do decentní image dua vystupujícího v černých oblecích a s bílými růžemi bez trnů v náručí, které postupně házeli roztouženým fanynkám do davu. Fungovalo to a snad všichni jim předvídali velkou budoucnost.

Padaly úvahy o tom, zda se z nich stanou pokračovatelé Pet Shop Boys, nebo spíše Depeche Mode, přičemž jednu dobu dokonce ani drtivá většina redakce musicserveru neposlouchala častěji nic jiného než právě Hurts, které jsme v čele s naším šéfredaktorem pro české publikum i tak trochu objevili.

Ještě v roce 2017 se řešil koncert ve Foru Karlín, na maďarském festivalu Sziget už zastávali roli tzv. sub-headlinerů a navenek se zdálo, že po stále silnějším příklonu k tanečnímu popu a snaze sesbírat drobky z tehdejší mainstreamové obliby EDM chybí už jen pomyslný finální krok. Ten zlom, který by je z O2 universa plánovaného na rok 2021 při následujícím turné posunul do hokejových hal typu O2 areny a na festivalových plakátech na úplný vrchol. Chyběl kousíček. Nepodařilo se. Publikum začalo zapomínat, a duo se tak zase stěhuje do menších sálů.

Kariéra okouzlující dvojice se totiž po letech usilovné práce a neustálého koncertování zasekla. Klávesista Adam Anderson se přiznal k tomu, že už dvě dekády bojuje s úzkostmi a depresemi a doslova řekl, že neustále skáče z jedné závislosti do druhé. Také proto na nejnovějším turné schází. Slavnější z dvojice, zpěvák Theo Hutchcraft, zase přiznal extrémní vyčerpání a vyhoření, kterému se po tolika letech na cestách nelze příliš divit. Na letošních pár vystoupení přesto s pětičlennou doprovodnou sestavou vyrazil, prý proto, aby celý projekt udržel naživu.

Věřit mu můžeme i nemusíme. Přinejmenším velmi střídmá produkce aktuálního koncertu - bez propracovanějšího osvětlení, jakýchkoliv projekcí či zkrátka čehokoliv, co by alespoň na chvíli odvedlo pozornost od principála - ve spojení se spolehlivým lákadlem v podobě oslav patnácti let od vydání debutové desky "Happiness" však minimálně trošku evokuje snahu snadno naplnit kapsy bez větších investic.

Pravda je ale taková, že fanoušci dodnes nejdůležitějšího alba skupiny v téměř vyprodané Lucerně nedostali v setlistu nic moc navíc oproti tomu, na co byli zvyklí ze starších turné. Žádné přehrávání debutu od začátku do konce ani v obráceném pořadí, jak bývá na výročních šňůrách zvykem, se nekonalo, takže všichni, kteří doufali v nějakou tu raritku z konce stopáže první desky, zůstali neukojeni.

I nesinglové věci, jako třeba "Silver Lining", kterou se pod bílými kužely světel po intru začínalo, totiž z předchozích koncertních sérií dávno známe. Přesto zůstal debut zastoupen nejčastěji, došlo na rovných devět položek. Za nejvzácnější z nich můžeme považovat singl "Blood, Tears & Gold", při němž jediná hozená bílá růže skončila v mých rukou. Běžně jej totiž skupina do letošního programu nezařazuje. A možná i proto při něm Theo drobně popletl text druhé sloky.

Že čas nelze zastavit, dokazovali jak fanoušci a hlavně fanynky v publiku, kterým už táhlo spíše na čtyřicet a při "Somebody To Die For" mnozí nemysleli ani tak na svou životní lásku jako spíše na dceru či syna, tak samotný Theo Hutchcraft. Ty tam byly jeho ikonické powerpózy a dynamický pohyb. Především zpočátku působil dojmem, že není úplně ve své kůži, po pódiu se procházel ležérně a odevzdaně a vypadal, jako by před začátkem snad i něco požil. Jako by mu někdejší svalstvo ochablo, síly došly a on se snažil celý večer prostě jen přežít.

Naštěstí se postupně dostával do tempa. Když viděl, jak euforicky dav reaguje na jeho návrat do Prahy, tradičně máchá rukama při "Sunday" a každou rychlejší píseň doprovází viditelnou aktivitou, začal sám připomínat staré dobré koncerty ve vedlejším Lucerna Music Baru. Tělo se zase napřímilo, úsměv rozšiřoval a netrvalo dlouho, než se vrátily powerpózy, ikonické pohazování stojanem na mikrofon i kousání do jeho kabelu.

Také hozených růží postupně přibývalo, hrubým odhadem jich v publiku skončilo okolo dvaceti. Nejvíce jich rozházel při ikonické "Wonderful Life" - písni, které vděčí za svůj současný životní standard. Široký úsměv a vítězoslavně zvednuté zaťaté pěsti zpěváka daly v jejím závěru divákům jasně najevo, že je s provedením i reakcemi publika spokojen.

Vrcholů však večer nabízel spoustu - osudovou "Illuminated" s rozsvícenými mobily, rudě zbarvenou "Voices" coby jediného zástupce zatím poslední a nepříliš dobře přijaté řadovky a samozřejmě na úplný závěr zařazenou mimořádnou baladu "Stay", jeden z nejlepších ploužáků všech dob. Fungoval dokonce i EDM blok s ve své době kontroverzně přijatými hity, který jí předcházel. Snad proto, že koncertní pauza byla tak dlouhá.

Nespokojené patrně zůstaly jen fanynky na protilehlém balkónu, které marně držely transparent s přáním, aby zazněla píseň "Blind", případně ti, kteří doufali alespoň v jednu novinku. Jinak se ale dá bezpečně prohlásit, že i bez Adama zněli Hurts díky dvěma výtečným vokalistkám a přesné doprovodné sestavě jako ti staří dobří Hurts, které známe a máme rádi. A to je výborná zpráva.