Léto je období, kdy se zdánlivě nic neděje. Člověk někde tráví dovolenou nebo prázdniny, objíždí festivaly, ale z pohledu hudebních novinek se zdá, že je okurková sezóna. To se projevuje i v tom, že vzhledem k letním aktivitám nebývá moc času na sledování toho, co se děje, ať už v běžném zpravodajství, nebo v kultuře. Všichni si tak trochu oddechnou a čekají na podzimní a zejména předvánoční smršť. Od září už to až do konce roku bude velká jízda.

Přesto by byla škoda celé léto odpískat. Pořád vycházely nové desky a často šlo o nádherné kousky. A protože jsem člověk, který každý pátek nadšeně vyhlíží novinky a proposlouchává se jimi, a zároveň jsem osoba sdílná, rozhodl jsem se patnáct svých letošních nejoblíbenějších letních alb vypíchnout v tomto článku. Pokud jste na ně nenarazili, zkuste je. Byla by škoda je minout.

Pokud nemáte čas na podrobnější pročítání, stačí si pustit playlist pod tímto odstavcem. Každá z patnácti desek je zde zastoupena jednou, podle mě klíčovou skladbou. Zajímají-li vás ale další informace o jednotlivých nahrávkách a interpretech, scrollujte níže, kde jsem všechno přehledně rozepsal.

---

Mallory Hawk - Chinook (31. 7. 2026)

Filadelfská písničkářka Mallory Hawk není navzdory sólovému debutu žádným nováčkem. Hrála v postpunkových Customer, indierockových Trace Mountains a koncertovala jako baskytaristka irských M(h)aol. "Chinook" tak trochu zachycuje její cestu po nezávislé scéně od grungeově zabarveného kytarového rocku po intimnější písničkářství.

"Chinook" je nahrávka o vyčerpání i vzrušení z celoživotní oddanosti hudbě. Desku s nepřehlédnutelným obalem produkoval Samuel Acchione a Hawk na ní vedle zpěvu a kytar hraje i na basu, klávesy a perkuse. Skladby jako "Felicity" nebo "Rabbit Hole" střídají syrovost s melancholií indie písničkářství. Největší naléhavost ale cítím z fantastické "Low Rise", písně o dospívání, potlačování vlastní identity a dogmatickém náboženství v konzervativním prostředí. Aspoň tak si vysvětluju text "Misery is gone without me / Jesus looked at me / In my low rise jeans / Age 13".

---

Opus Kink - The Sweet Goodbye (31. 7. 2026)

Brightonští Opus Kink se dlouho pohybovali na pomezí postpunku a jazzu s jakousi kabaretní a dekadentní atmosférou. Jejich hlavním poznávacím znakem je špinavá energie nočních barů. Saxofon a trombon se snoubí s klavírem, k tomu se přidává těžkopádný groove a teatrální projev Anguse Rogerse, který zní spíš jako kazatel z podsvětí než klasický rockový frontman.

Debut vznikal téměř deset let od založení kapely. "The Sweet Goodbye" staví na groteskních postavách, sexu, úzkosti a dekadenci. V chytlavých melodiích a silné atmosféře je přitom pořád co objevovat. Třeba "I Have To Shine My Sunday Shoes" se z tísnivého, hutného úvodu rozbíhá do disco rytmu a sborového řevu. Právě tahle temná tanečnost a proměnlivost jejich jazz-punku mne na nich baví nejvíc.

---

Slow Fiction - dollhouse (7. 8. 2026)

Newyorští Slow Fiction patří k té vlně kapel, které dokážou ze základů indie rocku, shoegaze a garage rocku vykřesat naléhavou a velmi osobní hudbu. Pětice kolem zpěvačky Julie Vassallo má blízko k Sonic Youth i Pixies, její síla se ale ukrývá zejména v kontrastu mezi křehce formulovanými pocity v textech a špinavými kytarami.

Při nahrávání debutového alba se prý skupina vědomě snažila odnaučit návyky a postupy, které si zažila při hraní na pódiu. Album "dollhouse" se zabývá sebekontrolou a hledáním vlastní identity. Titulní skladba je o její ztrátě, přetvářce a neustálém tlaku na to, aby byl člověk vystaven na odiv veřejnosti. Moderní život metaforicky přirovnává k domu pro panenky, kde lidé hrají naučené role.

---

Man/Woman/Chainsaw - Cannonball (7. 8. 2026)

Londýnští Man/Woman/Chainsaw jsou šestičlenná parta, která spolu hraje už od dospívání a teď přišla s jedním z nejzábavnějších a nejkreativnějších debutů letošního roku. V její hudbě se snoubí art-pop, britpopová teatrálnost a postpunk, své místo tu mají i nepřeslechnutelné housle.

Desku, která kombinuje hlučné kytarové plochy, syntezátory, orchestrální prvky a vokální souhru Billyho Warda a Very Leppänen, produkovali Margo Broom a Seth Evans. Jde o silnou nahrávku plnou neobvyklých struktur a velkých refrénů. Úvodní "Only Girl" spojuje twee pop s houslemi a až úzkostnou naléhavostí, zatímco chytlavý singl "Nosedive" ve svých skoro šesti minutách neustále roste a graduje na vlastně jednoduchých základech.

---

Yard Act - You’re Gonna Need A Little Music (17. 7. 2026)

Leedští Yard Act prorazili cynickým, mluveným postpunkem, který z frontmana Jamese Smitha udělal jednoho z nejvýraznějších komentátorů britské každodennosti. Po úspěchu debutu "The Overload", který mám pořád nejradši, a rozmáchlejší desce "Where’s My Utopia?" se jejich třetí album snaží neztratit ostrost, ale zároveň rozšířit paletu. A docela se to daří. Úvodní singl "Redeemer" je hutný a temný, zatímco "New Beginnings" ukazuje popovější stranu kapely.

Nahrávka vznikala mezi Leedsem a Los Angeles s producentem Justinem Meldalem-Johnsenem a poprvé ji skupina vytvořila společně v jedné místnosti namísto dosavadního skládání na laptopech. Texty řeší roztříštěnou realitu a ztrátu sdíleného světa.

---

Nina Winder-Lind - Wild Love (14. 8. 2026)

"Wild Love" je debutové sólové album švédské písničkářky, básnířky a multiinstrumentalistky působící v Brightonu. Nina Winder-Lind je známá především z alternativní kapely The New Eves. Její sólová deska je ale jiná - pořád nespoutaná a lehce mystická, zároveň mnohem osobnější. Stojí na syrové elektrické kytaře a upřímném písničkářském projevu, za který by se nemusely stydět Nico ani Patti Smith. Ostatně píseň "Headfirst" by svou energií a drajvem mohla být sestrou slavného songu "Gloria".

"Wild Love" vznikalo postupně nejdřív jako EP, které se ale rozrostlo v jedenáctiskladbový debut. Winder-Lind jej nahrála s dlouholetým spolupracovníkem Jackem Ogbornem v bristolských studiích, mimo jiné v přestavěném kostele. Album zkoumá téma lásky v mnoha jejích podobách od romantické a rodinné až po platonickou či duchovní. Ústředním motivem je oslava ženskosti, dívčího dospívání, svobody a odmítnutí společenských očekávání a stereotypů.

---

Hovvdy - Big World (14. 8. 2026)

Texaské duo Hovvdy, Charlie Martin a Will Taylor, má dar psát bezprostřední písně, v nichž se lo-fi indie rock a slowcore potkávají s milou melancholií a schopností z obyčejného detailu vytěžit celé vyprávění. Sympatické je, že svou lo-fi a slow náladu neztrácí ani v energických skladbách, jako je třeba hit "Try Try Try".

Po předchozí velmi osobní desce se dvojice rozhodla pro kratší, přímočařejší a energičtější nahrávku. Její šesté album "Big World" přirozeně kombinuje pro kapelu typický písničkářský folk-pop s jemnými vlivy country a kytarového rocku, což doplňují občasné pasáže s foukací harmonikou. Hlavním poselstvím a tématem kolekce je vyrovnávání se s nejistotou a hledání vlastního místa ve velkém světě. Jak se zdá, Charlie Martin a Will Taylor nemusejí mít strach, že by se v něm ztratili.

---

Grandmas House - Baby You’re A Winner (21. 8. 2026)

"Baby You’re A Winner" je debutové album bristolských Grandmas House, které vyšlo po sérii energických EP. Kvartet na něm přirozeně kombinuje dravost garage rocku, syrovost post-punku, prvky grunge i temnějšího folku. Všemu vládne výrazný a neotesaný vokál zpěvačky Yasmin Berndt, který doplňují hlasy ostatních muzikantek. Je radost poslouchat, jak se písně přelévají mezi střídajícími se vokály, ostrými kytarami a nápaditými náladami, které jim nedovolí sklouznout k pouhé nostalgii po devadesátkách, i když tu tady samozřejmě najdete taky.

Tématem desky je podle samotné kapely existenciální krize, kterou člověk prochází během dospívání a běžného života. Texty se noří do kontrastů mezi láskou či bezhlavým poblázněním a pocity hlubokého smutku, samoty a ztráty.

---

Chelsea Wolfe - The Dark (21. 8. 2026)

"The Dark" je deváté studiové album americké zpěvačky a skladatelky Chelsea Wolfe. Nahrávka se tematicky noří do motivů vnitřní transformace, vyrovnávání se s vlastními stíny a přijetí zármutku jako přirozené součásti lidského zrání. Skladby staví spíše na minimalistických základech akustické kytary a piana, které se postupně rozrůstají do atmosféricky temných pasáží.

K finálnímu zvuku výrazně přispěla řada zvučných hostů, mezi nimiž nechybějí kytarista Robin Finck z Nine Inch Nails, bubenice Stella Mozgawa z Warpaint nebo kytarista Troy Van Leeuwen z Queens of the Stone Age. Je to nádherná deska, z níž bych vypíchl skladbu "Seethe". Tu začala zpěvačka psát na trajektu během evropského turné ve Skandinávii. V textu se inspirovala archetypem žen-vražedkyň a bojovnic, které odmítají roli oběti a přijímají svůj hněv. Píseň začíná strašidelným dýcháním jak z hororu a postupně se rozvine do hypnotického, těžkého tempa s prvky trip hopu.

---

Sweeping Promises - You Say I Romanticize (14. 8. 2026)

"You Say I Romanticize" je třetí řadové album amerického art-punkového dua Sweeping Promises. Autorská dvojice Lira Mondal (zpěv, basa) a Caufield Schnug (kytara, produkce) si k nahrávání tentokrát přizvala i koncertního bubeníka Spensera Grallu, aby docílila co největší živelnosti a energie.

Výsledkem je syrový post-punk s výraznými vlivy new wave z konce 70. a začátku 80. let a nezaměnitelným hlasem Liry Mondal. Ta se nebojí křičet a střídat různé expresivní, místy až teatrální polohy. V textech se zpěvačka zaměřuje na outsidery, excentriky, fanatiky a lidi na okraji společnosti, kteří propadli nějaké posedlosti.

---

Lambchop - Punching the Clown (21. 8. 2026)

Nashvillští Lambchop působí na scéně už od 90. let minulého století a "Punching The Clown" je jejich sedmnácté album. Přináší nečekaný obrat k syrovému a hluboce emotivnímu minimalismu. Nové písně vystavěli pouze na kombinaci akustické kytary, banja a Wagnerova charakteristického hlubokého hlasu.

Podle jeho slov začala tvorba alba, které bylo nahráno za pouhé tři dny, jako "lov duchů". Jednou v noci v autě zaslechl z rádia píseň složenou pouze z minimalistického brnkání na banjo a vokálu. Danou skladbu už sice nikdy nedohledal, ale během pátrání objevil fenomén lined-out singing. Jde o formu a cappella duchovního zpěvu, která vznikla v 19. století ve Skotsku a díky imigrantům silně ovlivnila americký gospel a country v Appalačském pohoří. Wagner chtěl vytvořit nahrávku, která tuto nezdobenou jednoduchost, v níž mají slova obrovskou váhu, napodobí.

---

GB - Herzsprung (21. 8. 2026)

Pod zkratkou GB vystupuje dánský hudebník Gustav Berntsen, autor s citem pro deformovaný pop, elektroniku, postpunkovou strohost a nezvyklé melodické odbočky. Jeho hudba málokdy působí uhlazeně, spíš připomíná soustavu podivných, ale přitažlivých detailů, které se zvolna spojují do vlastního světa.

Jeho druhá studiová deska "Herzsprung" v sobě spojuje vlivy jazzové fúze 70. let, japonského noise rocku, psychedelie, alternativního popu i grunge. Nahrávání probíhalo poměrně zajímavě. GB se svou kapelou odcestoval do studia ukrytého ve švédské divočině. Písně, které původně existovaly pouze v podobě hlasových poznámek a útržků v zápisníku, tak získaly finální podobu během jednoho týdne živého hraní a kolektivní improvizace. Legrační je, že někteří kritici zvuk přirovnávají k typické hudební ose Malmö - Kodaň - Göteborg, pro kterou jsou příznačné mírně rozladěné kytarové riffy, unavené vokály a balancování na hraně popových melodií a záměrné podivnosti. Možná proto mne ta deska baví - dovolenou jsem totiž trávil právě mezi těmito městy.

---

Squirrel Flower - Say a Prayer to the Gods of Getting Going (21. 8. 2026)

Squirrel Flower je projekt chicagské písničkářky Elly Williams, jejíž tvorba se pohybuje mezi intimním indie folkem a zkresleným rockem. "Say a Prayer to the Gods of Getting Going" je její čtvrtá deska. Vznikala z dojmů, které Williams nasbírala během intenzivního koncertování. Odráží rozlehlost severoamerické krajiny i hledání vlastní identity a sama písničkářka říká, že každá z jedenácti skladeb představuje zachycení konkrétního okamžiku, pocitu nebo místa zmrazeného v čase.

Ústředním motivem nahrávky je neustálé dilema, zda zůstat na jednom místě, nebo znovu utéct na cestu - taková americká verze legendární Janotovy "I cesta může být cíl". Krásně to vystihuje opakující se verš, který dal desce jméno: "Say a prayer to the gods of getting going. / Say a prayer to the gods of standing still."

---

L’Rain - fata morgana (14. 8. 2026)

L’Rain, vlastním jménem Taja Cheek, patří k nejvýraznějším osobnostem brooklynského experimentálního popu. Její hudba neustále přestavuje a demontuje sama sebe. Samplované úlomky, soulové motivy, improvizace, elektronika a písničkářství se spojují ve funkční celek a připomínají tak dnešní zkratkovitý a zrychlený svět, který se rozpadá na dílčí prožitky v kaleidoskopu.

Čtvrté album dostalo název podle optického klamu, který zkresluje realitu. I samotná deska je o nejistotě, pochybnostech, pocitu odcizení a hledání sebedůvěry. "fata morgana" tu stojí jako završení pomyslné čtyřdílné série, která začala eponymním debutem v roce 2017 a pokračovala alby "Fatigue" (2021) a "I Killed Your Dog" (2023).

---

Papangu - Celestial (7. 8. 2026)

"Celestial" je třetí studiové album brazilské progresivní kapely Papangu a zároveň desetidílný konceptuální celek. Skupina na něm kombinuje retro progresivní rock se silnými vlivy jazz fusion a tradiční brazilské hudby ze severovýchodu země. Oproti předchozím nahrávkám ubylo těžkých metalových pasáží, zvuk je celkově jasnější a přístupnější. Autorkou nádherného obalu je brazilská umělkyně Juliana Lapa.

Kapela na desce zkoumá tvář dnešní Brazílie, dotýká se ale také tamních tradic včetně hluboké spirituality. Zásadním tématem celého alba je oslava poctivé lidské práce a vzdor vůči generovanému digitálnímu obsahu. Muzikanti kolekci pojali jako vzpouru proti optimalizaci umění pomocí algoritmů. Text singlu "Calado (de Olho)" útočí na generovaný odpad a deska jako celek vybízí k tomu, abychom se vrátili k prožívání věcí vytvořených lidskýma rukama. Proto ji kapela nahrála živě ve studiu, hudbu zaznamenala a míchala přímo na magnetické pásky bez použití počítačů.