Na úvod by se klidně nabízelo parafrázovat jeden dialog z nejmenovaného pohádkového "Večerníčku", kde Trautenberk ohrnuje nos nad kyselem a bramboráky. "Thrasher" může být pro někoho příliš country a naopak pro někoho stále tomuto žánru na hony vzdálená pro svá až popová klišé v textech.

Přesto Brandon Flowers natočil album, které má dost do sebe a poodhaluje, jak postupně skladatelský dozrává. Jeho texty i nadále těží z prožitých příběhů a vzpomínek na dětství. Svou optikou dokáže reflektovat i sociální poměry, jako by šel ve šlépějích Bruce Springsteena.

Zároveň nahrávka často odkazuje na dříve slyšené country vsuvky, nejenom na deskách domovských The Killers nebo jeho sólo debutu "Flamingo". V dětství často poslouchal nahrávky Johnnyho Cashe nebo Waylona Jenningse a jeho otec je rád nazýval coby country-western.

Pak ale přišla kolekce "The Desired Effect" v mantinelech synthpopu, která vybízela k dalšímu kroku, blíže jeho fascinacemi New Order a zejména Pet Shop Boys. Po více jak dekádě však víme, že je vše jinak. "Thrasher" se schoulil k jeho hudebním začátkům, zpracovává prožitky spojené s jeho rodnou hroudou v Utahu a staví na country poetice.

Svým způsobem pro něj může jít o splněný sen, kdy se v legendárním studiu RCA Studio A v Nashvillu mohl potkat s ikonami tohoto žánru, jako jsou David Rawlings, Bruce Bouton nebo Charlie McCoy (jenž exceloval hrou na harmoniku i na několika deskách Boba Dylana). Ve výčtu pak nechybějí třeba ani členové Dawes, Steelism, Margo Price či Fred Eltringham z The Wallflowers - dá se říci téměř dream team.

Vše pak z hlediska produkce kočírovali ostřílení Shawn Everett a Jonathan Rado, kteří s Brandonem mají už léty prověřenou spolupráci. Vše se nakonec začalo zdárně rýsovat.

Asi nejlepším vodítkem se stal zatím poslední koncepční opus The Killers "Pressure Machine", v němž jsme se proplétali zejména Brandonovým dětstvím. Aktuální dílo v tomto vykračuje dále, jde ale syrovější cestou a více na dřeň prožitků v zapadlých končinách Utahu v kontrastu lesku ulic v Los Angeles.

Tedy nevymaníme se z tradičních kulis, kde Flowers vyrůstal a kde dřímají jeho příběhy. Jeho vlastní plachost ale začíná mít zbroušené hrany a postupně odlupuje fragmenty, které by možná dříve v textech nezmínil. Ačkoliv hned úvodní "Does It Ever Cross Your Mind?" je stále onou schovávanou, ukrytou v lehce honky tonk odrhovačce z přeplněného baru.

Až následné "One of Us" a "Tiger's Blood" vás naplno vtáhnou do rozmanitosti country jako takové. Silné pouto představuje ohlédnutí do minulosti, kdy třeba ztratíte kontakty s lidmi, s nimiž jste měli dříve silné (nejen) kamarádské vazby. Autor zmiňuje i důležitost sevřenosti rodiny a další podobná témata. V těchto chvílích nasazuje až idylické vsuvky, u kterých všichni moc dobře víme, že nemusejí trvat věčně - a je si toho vědom i on sám.

Nástrahy dospívání se staly ústředním motivem jednoznačně nejhitovější "Tiger's Blood". Nechybí ani osobnější vzpomínky protínající realitu - "Plans" a "Paradise" svým způsobem cti chronologii životních proměn, víru v Boha, případně akcentují bezstarostnost první pracovní zkušenosti coby uvaděče v kasinu. Zpěvák tak shrnuje své důležité životní milníky.

Druhá polovina se dostává i k temnějším stránkám. Song "Miss America" vypráví hudebník z pohledu ženy, jež si prošla nejenom násilím, a dřeň emocí zcela odzbrojí. Brandon Flowers svým nahlížením na tento příběh náhle smaže všechny dobrosrdečné iluze a přibližuje opačnou tvář onoho amerického snu.

Hned následná "Angel" v tomto módu pokračuje, jedná se o asi nejdojemnější moment celé nahrávky. Naopak rozmanitá "The Red Ground" dokonale zmate svým instrumentálním preludiem, v němž se více pootevírá žánrová pestrost a možnost překročit mantinely vytyčeného prostoru. "In A Heartbeat" vedle ní náhle působí až obyčejným dojmem.

Závěrečné melodrama "An American Dream" funguje jako obrazec loučení, v němž Brandon zapracoval pocity své matky, která pečovala o vlastního otce ke konci jeho života. Vedle smutku se tu protínají až kvazi-lynchovská zjevení, kdy třeba osamoceného hrdinu vyzvedává sám Elvis v automobilu Tesla Model X - náhle se tak fantaskně bortí hranice mezi časovou posloupností a světem mimo realitu.

Důmyslná tečka. "Thrasher" promlouvá mnoha lidskými emocemi a v tom je ukryta jeho krása.

Sama deska není rozhodně prvoplánovým rozmarem nebo jednorázovým úletem, kterým by chtěl tvůrce zkusit zasáhnout i jiné publikem. U Brandona Flowerse je to, dá se říci, konstantní vývoj a tvůrčí dozrávání. A také svým způsobem pocta jeho otci, který si prý přál, aby takové album skutečně někdy natočil.

"Thrasher" nepřekypuje hity nebo stadionovými refrény, které si budete celkem záhy prozpěvovat. Spíše jde o projekt pro radost, který, jak nastínil už úvod recenze, nemusí oslovit všechny umělcovy fanoušky. V tomto jsme dostali dost unikátní a velmi osobitou desku, jež zcela vykresluje samotného Brandona Flowerse a jeho pevné pouto k místům, kde vyrůstal. V rámci žánru se rozhodně nejedná o nějaké zklamání, ale možná o nečekaného tahouna výročních cen.