Suki Waterhouse si někdo spojí s průlomovým singlem "Moves", další s předskakováním na "Eras Tour" Taylor Swift nebo jednoduše s Robertem Pattinsonem. Její veřejný obraz je poskládaný z tolika různých fragmentů, že vlastně může překvapit, jak dlouho trvá přijít na to, kdo přesně rodačka z Londýna je.

A právě tato otázka se kolem její hudby vznáší už od debutu "I Can't Let Go". Na jedné straně má nezaměnitelnou image, určitý druh nonšalantní cool girl energie a hlas, jenž si člověk dokáže poměrně snadno vybavit. Na straně druhé se její hudba neustále pohybuje mezi různými žánry, estetikami a inspiracemi. Jednou si vybere zasněný indie pop, podruhé rock, potřetí retro pop nebo melancholickou baladu.

Na "Loveland" se interpretka pokouší všechny tyto polohy spojit. A někdy se jí to daří pozoruhodně dobře. Jindy má člověk pocit, že poslouchá album, které přesně ví, jak má znít, ale stále ještě neví, kým chce na něm autorka být.

Nahrávka přichází necelé dva roky po předchozí desce "Memoir of a Sparklemuffin". A právě pavouk sparklemuffin neboli maratus jactatus z předchozího alba je docela příhodnou metaforou i pro samotnou zpěvačku. Na tehdejší řadovce hledala paralelu mezi sebou a tvorem, jehož existence v určitém smyslu závisí na tom, zda sameček dokáže potenciální partnerku zaujmout správným tancem - pokud ne, může být doslova sežrán zaživa.

Naštěstí muzikantka podobný problém řešit nemusí. Už není začínající hudebnicí, která musí každým novým vystoupením dokazovat, že na scénu patří. Naopak. Na "Loveland" vstupuje do role výkonné producentky a u každé skladby figuruje také jako spoluautorka textu. Do nahrávání se pustila prakticky okamžitě po dokončení předchozí studiovky a její nasazení je z výsledku jednoznačně cítit.

Jako první zaujme produkce. Je jí zde opravdu hodně. Novinka nabízí instrumentální bohatost, spoustu vrstev, syntezátorů, kytar, dechů, smyčců, kláves a dalších detailů, které se postupně skládají do poměrně luxusního zvukového obrazu.

Úvodní "Back In Love" v tomto ohledu představuje perfektní start. Živá práce s dechovými a dřevěnými nástroji Samuela Ewense a Garetha Lumberse okamžitě vytvoří dojem, že Waterhouse nechce jednoduše zopakovat své předchozí desky. Skladba má švih, pohyb a taneční náboj. Jde o vstup do alba, které chce být větší.

Podobně funguje "Notting Hill", opírající se o akustické kytary, jemné piano a elektrické kytarové sólo. V některých momentech připomíná měkčí rockové polohy a zároveň působí jako nostalgické vyznání Londýnu, kde Waterhouse strávila značnou část svých dvacátých let.

Právě kytarová sóla patří k příjemným detailům celého titulu. Nejsou zde jen jako dekorace. Některým písničkám dodávají prostor a pomáhají jim vystoupit z uhlazeného popového rámce. A pochopitelně nelze opomíjet zpěvaččin vokál, jehož kouzlo spočívá v lehké ospalosti a dojmu, jako by mladá umělkyně každou frázi spíš šeptala sama sobě než celému stadionu.

Jako nejlepší příklad výše uvedeného slouží "Seasons". Je to jedna z nejjednodušších skladeb celé desky. Aaron Dessner zde staví na opakujícím se klavírním motivu, který funguje jako pevný bod celé kompozice. A snad právě proto její kouzlo tak funguje.

Suki najednou nemusí bojovat o pozornost s desítkami zvukových vrstev. Její hlas dostává prostor a melodie může skutečně vyniknout. Podobně působí "When I Get Drunk (I Want You Boy)".

Pokud dokáže nějaká ze zařazených skladeb nejlépe vysvětlit, proč má Waterhouse stále smysl poslouchat, je to "Happy With It". Na první pohled jde o další píseň o vztahu. Jenže pod povrchem se ukrývá mnohem nepříjemnější otázka: co když dostaneme přesně to, co jsme si mysleli, že chceme, a přesto nejsme šťastní?

"Teardrops" patří mezi nejpůsobivější songy letního titulu. Dostalo se jí zasněné produkce, objevují se v ní vrstvené falzetové harmonie a skladba se chvílemi nechává unášet do prostoru. Výsledek silně připomíná Lanu Del Rey. Nejen náladou. Také rytmem, způsobem vrstvení vokálů, ale i textovými obrazy.

"Jukebox" představuje trochu jiný případ. Nese se v duchu funku, jde o píseň dramatickou, lehce přehnanou, která si evidentně užívá retro estetiku. Všechno je stylizované tak, aby skladba působila jako pohlednice z jiné éry. Jenže problém vězí v tom, kam přesně zapadá v širším příběhu o lásce, dospívání, vztazích a hledání vlastní identity - na to se nenabízí úplně zřejmá odpověď.

Podobně funguje "Tiny Raisin". Je chytlavá, modernější a díky výrazným bicím, congám a vrstveným klávesám patří mezi největší popové momenty počinu. Waterhouse v ní připomíná, že dokáže napsat skutečně návykovou melodii.

Ve druhé polovině řadovky se ale objevil track, který ukazuje úplně jinou cestu. "Puppy Dog Eyes" je přímočařejší, špinavější a emocionálně mnohem otevřenější. Hudebně se vrací k určitému druhu rocku. Jedná se o píseň o sebesabotáži. O člověku, který chce vztah ukončit, ale zároveň toho není schopný. O závislosti na někom, koho současně miluje i ničí. A text zní najednou jednoduše a konkrétně. Právě díky tomu se emoce dostávají k posluchači bez toho, aby je musel luštit.

Na kolekci "Loveland" se dá velmi dobře slyšet, kdo se na které skladbě podílel. Je úžasné poslouchat, co každý producent do jejího světa přináší. Ale po chvíli si člověk začne klást otázku, co do něj přináší samotná Suki. V obklopení tolika výrazných producentů a autorů může její vlastní rukopis působit jako jeden z mnoha. Bezesporu jde o bohatou a rozmanitou nahrávku, jenže eklektičnost sama o sobě neznamená osobitost.

A titul občas působí přesně tak, jako by Waterhouse věděla, kdo všechno může být. Ale ještě úplně neví, kým chce být natrvalo. S "Loveland" nám předložila zvláštní album. Jistě, je krásné, ambiciózní, instrumentálně bohaté, plné zajímavých spolupracovníků a několika opravdu povedených písní. Ale zároveň působí až příliš uhlazeně a až příliš plně.

Čtrnáct skladeb se v tomto případě možná zdá jednoduše jako příliš mnoho. Deska by výrazně získala na kvalitách, kdyby se některé méně přesvědčivé momenty nemilosrdně vyškrtaly a silnější písně dostaly více prostoru. Klidně by mohla mít jedenáct nebo dvanáct položek, pak by jako celek vyzněla výrazněji.

"Loveland" sice není bezchybná nahrávka. Její největší slabinou se stal právě přebytek nápadů a nedostatek jednoznačného vlastního rukopisu. Zároveň ale obsahuje dost záblesků skutečně skvělé hudby na to, aby bylo jasné, že muzikantka ještě zdaleka neřekla poslední slovo.