Nick Cave je právě na letní evropské šňůře, při níž jsme ho měli to štěstí vidět i na pražském Metronomu. Na poslední červencový den ale připravil koncert v rámci té šňůry výjimečný. Odehrával se v jeho v podstatě domovském Brightonu, městě na pobřeží, kde roky bydlel. A když tuto zastávku ohlašoval, nebyly ještě venku informace o celém turné a vypadalo to, že by mohlo jít o jediné letošní vystoupení Bad Seeds v Evropě. Nakonec šlo o jediné letošní vystoupení ve Velké Británii.

Celá ta sláva se uskutečnila v Preston Parku a Nick ji pečlivě a dlouho dopředu ladil a taky propagoval. Vytvořil speciální vizuál odkazující ke zdejším reáliím, připravil merch jen pro ten jeden koncert, včetně limitované edice 10' picture discu s písní "Jubilee Street", v níž se zpívá o dívce jménem Bee, které právě v této brightonské ulici žila. A taky další překvapení.

Vydal jsem se tam s kamarády, kteří jsou Cavem podobně posedlí jako já (no, možná o něco míň). Už jsme spolu byli třeba v Baden Badenu (o tom jsme psali zde). Já sám jsem Cavea tentokrát viděl podevatenácté, takže si troufám tvrdit, že jsem návštěvník poučený, který ví, co se bude dít, který ví, že Nick Cave je živel s energií na rozdávání.

Už jsem se s ním v minulosti na koncertu obejmul, už mi dal mou ruku na srdce, když zpíval "can you feel my heartbeat", zažil jsem toho dost. I tak jsem byl ale z koncertu, na který přišlo podle NME něco kolem 45 tisíc návštěvníků, znovu nadšen, unešen (což se očekává, že jo), ale i překvapen.

Vraťme se ale k začátku celé té události. Onen limitovaný picture disc se totiž neprodával pouze v areálu koncertu v Preston Parku, ale už o den dřív v místním Caveově oblíbeném musicshopu. Plán byl tedy jasný - vstát brzy, dojít si pro picture disc, donést si ho na hotel a pak rychle před vstup do Preston Parku, abychom vybojovali nějaká místa v předních řadách.

Jenže už ve čtvrtek večer, v době, kdy naše letadlo dosedalo do Londýna, hlásili v musicshopu vyprodáno. Takže jsme jeho návštěvu nechali až na sobotu, což se později ukázalo jako fatální chyba.

Nick Cave s kapelou se totiž dopoledne před koncertem zastavilli ve zmiňovaném obchodě s vinyly a cédéčky a na jeho balkóně uspořádali čtyřpísňový koncert pro kolemjdoucí. A tak, zatímco Nick Cave hrál písně jako "Cosmic Dancer" v centru města, my už od deseti hodin čekali před vstupem do areálu, který se otevíral ve 13:00.

Přední řady za těch pár hodin čekání stojí. Díky tomu jsme také slyšeli celou zvukovku kapely, na níž muzikanti opakovaně hráli pět písní. "O Children", "Carnage", "Jubilee Street", "Get Ready For Love" a "From Her To Eternity".

Krátce po jedné jsme překonali soustavu tří úrovní vstupů a pak rychle do areálu, abychom tu byli mezi prvními, a nakonec jsme měli zasloužené místo uprostřed pódia, které bylo, mimochodem, nebývale vysoké, ve třetí řadě.

A tak nám zbývalo už jen něco málo přes šest hodin čekání na The Bad Seeds, ale nebylo to čekání prázdné, Cave tento koncert koncipoval jako festival, takže tu zahráli ještě čtyři předskokani - hosté. Horší bylo horko, teplota sice dosahovala jen asi 26 stupňů, ale slunce nás peklo a pražilo na nás asi až do 18:30, kdy konečně popolezlo za stage a my se ocitli ve stínu.

Čtveřici předkapel odstartovali už ve 13:30 Warmduscher a už takhle brzy byl pod pódiem nečekaný kotel, až jsem si říkal, jak a kam tohle bude gradovat, ale žádný další moshpit už nepřišel. Zpěvák Clams Baker Jr., který si pořád hrál s mikrofonem, kroužil s ním nad hlavou a neustále se mu zamotával do odposlechů nebo do stojanu, dostal lidi hned do varu, naproti tomu při následující velšské zpěvačce Cate Le Bon jako by mezi ní a publikem stála bariéra, kterou se nepovedlo rozbít.

Zpěvačka působila jako až příliš uzavřená do sebe, příliš introvertně, příliš odtažitě a publikum sice poslouchalo, už v tu dobu se plocha dost zaplnila, ale lidé stáli, koukali a někteří její set prokecali. Já sám to měl jako takovou meditaci. Unavený jsem stál a v polospánku se snažil zasněně naladit na její vlnu.

Následující English Teacher z Leedsu už sice nerozdováděli dav jako postpunkoví Warmduscher, ale lidé se bavili mnohem víc než při Cate Le Bon. Zpěvačka Lily Fontaine je jistá, ostrá, přirozená frontwoman a kapela hraje báječně. Šlo o velmi příjemné vystoupení - set začal hitem "The World's Biggest Paving Slab" z alba "This Could Be Texas", před nástupem na scénu pustili ze záznamu "Cosmic Dancer" od T.Rex, píseň, kterou má v repertoáru právě i Nick Cave. V samém závěru zahráli třeba i raný hit "R&B".

Posledními hudebními hosty byli Caveovi přátelé The Flaming Lips, které jsme shodou okolností mohli vidět i na Metronomu a hráli také těsně před The Bad Seeds, akorát na jiné stagi. Do Brightonu přivezli svůj cirkus - kvanta nafukovacích obřích soch a míčů, nekonečné množství konfet a milého a charismatického zpěváka Wayne Coyne, kterému ale dalo někdy dost práce vyhecovat posluchače a dostat z nich nějakou aktivitu, ať už zpěv, halekání nebo tleskání.

Občas to vyšlo, občas to bylo trochu rozpačité. Největší odezvu měly covery The Chemical Brothers "The Golden Path" a Black Sabbath "War Pigs". Právě ve druhé jmenované přinesl na stage zpěvák velký nafukovací nápis "Fuck Yeah Brighton", který na závěr věnoval davu pod pódiem.

Trochu jsem doufal, že by mohla zaznít píseň "You, Man? Human???", kterou s kapelou nazpíval v roce 2012 Nick Cave, ale tak velký zázrak se nekonal. Ostatně Flaming Lips si s Cavem rozumí, v roce 2021 nahráli se zpěvačkou Nell Smith album coverů The Bad Seeds "Where The Viaduct Looms".

A pak už přišlo poslední čekání, na The Bad Seeds, tradičně protkané pouštěním skladeb ze soundtracků, kterých mají na svém kontě Cave a Ellis docela dost. The Bad Seeds se na pódium dostavili asi pět minut před plánovaným začátkem koncertu. Nick pár desítek vteřin koukal do toho obrovského davu, v jeho tváři se prolínala radost s dojetím. A pak to spustil. "Get Ready For Love" a celá ta masa 45 tisíc posluchačů explodovala spolu s ním.

Když jsme na koncert letěli, cestou jsme fantazírovali, jaké a jestli vůbec nějaké překvapení nebo specialitu si pro nás Nick Cave připraví. Říkali jsme si, že by bylo hezké, kdyby třeba přijel Blixa Bargeld a po letech zazpíval ve "Weeping Songu", nebo že by mohl zahrát Mick Harvey.

Když jsme fantazírovali ještě víc, mysleli jsme na PJ Harvey, která by mohla zazpívat v "Henry Lee" - tu mají tuto šňůru The Bad Seeds v setlistu. Když ale Cave přivítal na pódiu Kylie Minogue, byli jsme u vytržení. Zpěvačka, která s ním na album "Murder Ballads" nazpívala jeho nejslavnější píseň "Where The Wild Roses Grow", ji spolu s ním živě předvedla naposled v roce 2018 na Glastonburry.

Když jsme pak po koncertě chodili městem a i když jsme druhý den brázdili Brightonem, všimli jsme si, že pokud někdo mluvil o koncertě, jako první uvedl, jak to bylo fantastické a jak úžasná Kylie je. I já jsem byl dojat, překvapen a nadšen, naživo jsem "Where The Wild Roses Grow" slyšel jen jednou, a to ve verzi, kdy part Kylie zpíval Blixa Bargeld. Něco takového jsem si nepředstavoval ani v divokém snu.

A i kapela byla z této zcela výjimečné a ojedinělé události nadšená. Na Nickovi a Kylie bylo vidět, že se mají rádi a že jsou rádi, že můžou něco takového zase zažít. A i když si text osvěžovali ve čtecích zařízeních, na intimitě, prožitku a romantičnosti této písně to nic nezměnilo. A když pak Nick s Kylie tančil a objímali se, bylo to opravdové, silné přátelství a radost, jeden z mnoha zázraků toho dne.

I když se může zdát, že koncerty této šňůry se velmi podobají (ono se to nezdá, ono to tak dle setlistu opravdu je), v Brightonu jsem měl pocit, že je Cave mnohem víc otevřený, odvázaný a i kapela působila nebývale uvolněně. Colin se neustále smál, Cave se nechával strhnout a všechny ty halekací části písní v "Red Right Hand" nebo "Papa Won't Leave You, Henry" a mnoha dalších skladbách protahoval dál, než bývá zvykem.

Muzikanti pak soustředěně koukali, zda už přejdou po refrénu do sloky, nebo zda zůstanou ještě u refrénu. Nejkouzelnější to bylo právě v "Papa Won't Leave You, Henry", při níž George Vjestica hodně sledoval, kdy konečně bude chtít Cave posunout píseň dál. Jeho akustická kytara právě tenhle song vede a je pro něj klíčová, bylo to takové velmi pěkné dobrodružství, neustálé soustředění všech, velký náboj a muzikantská energie a hravost.

Koncerty The Bad Seeds jsou ale ale i o Caveově živelnosti. Běhání po rampě, chytání lidí za ruce, skákání, pokřikování, jeho vstupy a výlety do posluchačů po jejich ramenech či rukách - musí to milovat podobně, jako lidé v publiku. Tentokrát jsme si to užili naplno, měli jsme štěstí. Nick si většinou na koncertě zvolí dvě až tři místa, kde se nechává fanoušky držet nebo putuje po jejich ramenou a rukou dál mezi ně. A v Brightonu se jedním takovým místem stalo právě to, kde jsme stáli.

Při "Tupelo" se chytnul mé ruky, plnou vahou se zapřel a opíral se o mne, až jsem měl co dělat, abych ho sám udržel, musel jsem se pořádně zapřít a přidat i druhou ruku. A při "Papa Won't Leave You, Henry", při jednom tom halekacím "Woah, woah", se vydal do davu právě v našem prostoru, po po nás přelezl dál do davu, aby se pak z kolen napřímil, stál nějakému chlápkovi vedle mne na ramenou a odzpíval další sloku, při níž se i omluvil zítřejší Brighton Pride za nekorektní text.

Když píseň dozpíval, řekl: "Teď teda ale fakt nevím, jak se dostanu zpátky." Pak vklouzl mezi nás a znovu jsme ještě začali spontánně spolu s ním halekat ono "Woah, woah".

Tohle jsou ty okamžiky, pro které se vyplatí stát nejdřív tři hodiny před vstupem a pak dalších šest a půl před pódiem, nechodit pít, jíst ani na záchod a zato zažít to, že na sebe můžete s Cavem halekat jeho píseň nebo že ho držíte nad svými hlavami. A on ze sebe dá všechno, třeba když lítal po pódiu od klavíru k rampě a zpátky a pak hrál tak expresivně, až mu po "Jubilee Street" tekla z ruky krev.

Cave se po celou dobu nacházel v dobré náladě, často se smál, komunikoval. V první řadě si přečetl vzkaz od fanynky, která na něj přiletěla z Číny, jinému nadšenci kus vedle se podepsal na tělo mezi jeho tetování. A celý koncert byl překládán do znakové řeči, aby si na své přišli i sluchově postižení.

Při "Rings of Saturn" seděl Nick na barové stoličce, a když tak různě pokopával nohama, vypadalo to, jako by se vznášel. "Wide Lovely Eyes", oblíbenou skladbu své manželky, jí opět věnoval, ale tentokrát se rozpovídal i o tom, že vznikla na nedaleké pláži. A pak dodal: "Ale ne na té nudapláži, na té víc vlevo."

Když jsme se pak došli druhý den podívat podívat na dům, kde Cave bydlel, zjistili jsme, že ona nudapláž je prakticky nejbližší pláží od jeho bývalého domu. A pak jsme se po ní procházeli a vzpomínali na tóny písně z desky "Push The Sky Away" s oním nádherným obalem.

Na samý závěr zůstal na pódiu Nick Cave sám. Kapelu poslal do backstage, všem poděkoval a zahrál "Into My Arms". Nad Brightonem zářil ještě docela nízko měsíc, který byl jen pár dní po úplňku. Jako by se posluchači spolu s tou písní vznesli několik metrů nad plochu a plni něhy, lásky, vděčnosti a pod vlivem toho fantastického zážitku spolu se zpěvákem píseň odzpívali.

Ti, co byli na Metronomu, zažili velmi podobné vystoupení (ony se ty setlisty v rámci aktuálního turné moc nemění). Rozdíl byl v několika skladbách - zatímco Pražané slyšeli "Bright Horses", "Hiding All Away / Pink Elephant" a "Henry Lee", brightonští posluchači měli místo nich "Where The Wild Roses Grow" a "City Of Refuge".

Ale ta síla pětačtyřicetitisícového davu, který kapelu vybičoval ještě k většímu nasazení, to se nedá popsat. To se musí zažít. Jsem si jist, že tento výjimečný koncert bude jeden z těch legendárních, které se zapíšou do hudební historie.

Po něm se všichni ti lidé velmi pomalu rozpouštěli do brightonských ulic, takže jsme ještě několik hodin pomalu odcházeli do hotelu. Vzali jsme to přes "Jubilee Street". Nešlo to jinak.