V písni, která dala jméno celému projektu, se zpívá "u stánků" v množném čísle. Tady se však nacházel stánek pouze jeden s jídlem i pitím dohromady, takže vystát si v tom obrovském horku minimálně půlhodinovou frontu na občerstvení znamenalo opravdu velikou výzvu a spoustu lidí to od jeho opětovné návštěvy odradilo. Velká škoda pro organizátory, kteří propásli možnost utržit víc peněz na prodeji dobrého piva a nealka a stejně tak i na pokrmech, které měly také slušnou kvalitu.

Naštěstí šlo o asi jediný zádrhel celého odpoledne a podvečera. O ten druhý se pokusilo vedro, které od samého rána spalovalo celou naši republiku a nepovolilo ani navečer. Naštěstí prostředí zámku nabízelo možnost úkrytu v podloubí, čehož mnozí návštěvníci využili i za pomoci toho, že si prostě vzali svou židli a odešli s ní tam, kam se jim hodilo.

Krátce před čtvrtou hodinou program odpálili Fešáci, kteří s bratry Nedvědy natočili před dvěma dekádami koncertní CD, kde obě party slavily své kulatiny. Moc se s tím nepárali, Tomáš Linka a Jindra Malík se střídali u pěveckého mikrofonu a častokrát sahali do repertoáru Michala Tučného, takže zněly "Báječná ženská", "Poslední kovboj" či "Tam u nebeských bran".

Vzpomněli si taky na Karla Gotta, který měl rád country a dokonce v tomto žánru natočil několik alb. Vybrali skladbu "Už dávno dal jsem ti klíč". Na závěr nemohla chybět "Paní má se má". Jejich výkon nepostrádal energii a určitě se do podobného konceptu hodili. Lidé si rozhodně hlasivky slušně rozehřáli.

Po nich vlastně začal ve finále takřka pětihodinový maraton písní různých sestav bratranců Nedvědů. Mají neuvěřitelnou výhodu. Ve finále mohli hrát v podstatě z nepřeberného množství několika katalogů hudby, které nabízejí sólový Vojta Nedvěd s kapelou, původní Příbuzní, aktuální Příbuzní a hlavně Honza a František Nedvědovi, ať už na sólové dráze, nebo ve spojení s Brontosaury. A překvapivě na závěr nechyběl ani Spirituál kvintet.

Nejprve ale se skupinou Tie Break vystoupil Vojta Nedvěd a vkusně kombinoval nedvědovky s písněmi z tátových sólových alb. Krásně vyzněla třeba "Můj zvon" z alba "Druhé podání". Ze svého vlastního repertoáru vytáhl song "Děda" a smutnou vzpomínku na svého tátu "Maluju na nebe". Nezapomněl ani zmínit fakt, že texty novinek mu píše frontman Škworu Petr Hrdlička.

Výhoda těchto seskupení tkvěla i v tom, že nevznikaly takřka žádné prostoje při jejich střídání na pódiu. Nástrojové obsazení nebylo nikterak komplikované, takže moderátor Martin Písařík se příliš ke slovu mezi jednotlivými sety nedostal.

I původní Příbuzní v sestavě Vojta a Honza Nedvědovi, Hanka Nedvědová a Milan Plechatý měli své velké kouzlo. Na skok se na ně přijel z Ameriky podívat také Ladislav Zvak a oni mezitím hrnuli repertoár ze svých pěti řadových desek s výjimkou těch skladeb, které pak zahráli v pozdější části programu. Na staré Nedvědy zavzpomínali snad jenom skladbou "Kytka", ale oni sami mají ve svém repertoáru slušnou zásobu pěkných písní - například "Hrnek", "Azyl" či "Host".

Aktuální sestava s bratry Oršulíky se může opřít o výborné nové album "Chlapský slovo". Škoda, že se z něj hrálo tak málo. Na druhou stranu "Krásný tón" i další vzpomínka "Strýc František" stáli za to. A právě při této sestavě nastala ta kouzelná chvíle, kdy se zhruba na třicet minut do programu dostaly dvě opravdové legendy - Jiří a Zdena Tichotovi.

Začaly se hrát tedy i skladby Spirituál kvintetu, jako je "Ten širý proud" či "Pískající cikán". Zdena byla ale navíc členkou Brontosaurů, takže šlo o úchvatnou možnost si po čase připomenout například v písni "Hejna včel" původní vokál. Ten zní totiž i nyní stále pevně a krásně a maestro Tichota si ve svých téměř devadesáti letech stále udržuje solidní formu a nechybí mu vtip.

Končit se opravdu nechtělo ani v avizovaných 21:00, ani ve 21:30. V té době už se na pódium vraceli pouze samotní Honza s Vojtou a nechali se strhnout k hraní skladeb, o kterých si ani nemysleli, že zaznějí. Plnili totiž přání lidí, kteří na ně halekali názvy písniček na přání, takže občas nastala nějaká chybička v akordech nebo popletli text, ale pozorné publikum vždycky interprety vrátilo na tu správnou cestu.

Ta hudba v sobě měla člověčinu, lidství, emoce, vzpomínky, spousta lidí si při všech těch "Podvodech", "Růžích z papíru", "Hlídej lásku, skálo má" a dalších vykřičela hlasivky. Nakonec v podstatě stačily jen dvě kytary, krásné hlasy, skromné nasvícení a silné písně.

To by ovšem nebylo fér k ostatním účastníkům. K Petru Kocmanovi, který připomněl duet s Honzou Nedvědem "Je tak pěkné", k Hance Nedvědové, která se ukázala nejen jako výtečná zpěvačka, ale také jako zdatná recitátorka, k bratrům Oršulíkovým, kteří tvoří parádní základ nových Příbuzných a dle Honzových slov se za těch pět let nikdy nepohádali... a o legendách Tichotových už řeč byla.

Při tropické noci a v krásném prostředí slavkovského zámku se zpívalo nádherně. A pokud použijeme název poslední výběrovky Spirituál kvintetu, je dobře, že "...zpívat se nepřestane“. Tito pánové (a dámy) na tom budou mít velkou zásluhu.

A ještě jedna věc musí přijít na závěr. Nikdo si nemůže být nikdy stoprocentně jistý žádným mezilidským vztahem. Pokud o něj jakákoliv ze stran přestane pečovat - mít zájem -, naruší se, ba i skončí. Proto stojí za vyzdvihnutí, že u Honzy a Vojty nastal pomyslný klid zbraní, opět se nacházejí na vlně, kdy si mohou sami ze sebe utahovat tak, že to ani jeden z nich nebere jako urážku.

Ostatně těmito svými minidialogy protkali skoro celý program - a bylo to vtipné, odlehčené, úsměvné. Nezbývá než si jen přát, aby to chlapům takto vydrželo co nejdéle, pokud možno napořád. Sami za sebe si hudebně vedou dobře, úplně nejsilnější jsou však spolu, což bude možné vidět i příští rok v O2 areně.

A jak prozradil Honza Nedvěd mladší, vedle pražské Lucerny se jmenovaná hala stane jediným místem, na které hodlá zavítat i člověk, jehož písničky provázaly celým večerem - od nadcházejícího září osmdesátník Honza Nedvěd starší.