The Strokes už dávno nemají potřebu někomu dokazovat, že patří mezi nejdůležitější rockové kapely posledních pětadvaceti let. Jejich debut "Is This It" se stal generační klasikou a následná tvorba ukázala, že skupina dokáže stárnout bez toho, aby ztratila vlastní tvář.

"Reality Awaits" na podobné úvahy odpovídá tak nějak po svém. Jako by Julian Casablancas a spol. posluchačům říkali, že minulost už dostatečně vytěžili a že skutečné umění vzniká až ve chvíli, kdy se člověk přestane bát riskovat.

Nahrávka vznikala více než čtyři roky a znovu na ní spolupracoval producent Rick Rubin, který stál i za oceňovaným titulem "The New Abnormal". Vzešla z toho deska, jež sdílí určitou genetickou výbavu svého předchůdce, ale zároveň působí mnohem experimentálněji. Devět skladeb nabízí méně okamžitých hitů, zato mnohem více vrstev, které se odhalují až s opakovanými poslechy.

Největším tématem je bezpochyby práce s hlasem lídra newyorské party. Auto-tune zde nefunguje jen jako efekt ani jako snaha přiblížit se současným trendům. Stává se součástí samotného sdělení. Ve skladbě "Going Shopping" vytváří napětí mezi autenticitou a umělostí, zatímco text ironicky komentuje konzumní společnost a politickou otupělost.

Podobných kontrastů najdeme na albu celou řadu. "Lonely in the Future" kombinuje nakažlivou rockovou energii s groteskně zkresleným vokálem a humornými odkazy na některé interprety. Casablancas si utahuje z vlastního obrazu i z kultury, která neustále hodnotí a škatulkuje.

Ne všechny experimenty ale fungují stejně přesvědčivě. Protože právě auto-tune bude pravděpodobně tím, co posluchače rozdělí na dva nesmiřitelné tábory. To, co zpočátku slouží jako silná myšlenka, se postupně stává rutinou. Místy se zdá, že forma začíná přebíjet samotné písně a odvádí pozornost od jejich silného textového obsahu.

Hudebně přitom kapela nikdy neztrácí půdu pod nohama. Albert Hammond Jr. a Nick Valensi opět předvádějí precizně propojené kytarové linky, pro The Strokes typické už od jejich začátků. Fabrizio Moretti na bicí dodává skladbám živost i jemné rytmické detaily, zatímco Nikolai Fraiture drží celé album pevně pohromadě. Právě tato sehranost způsobuje, že i ty nejodvážnější experimenty nikdy nepůsobí jako samoúčelný chaos.

Textově jde o jednu z nejzajímavějších nahrávek v historii formace. Frontman tentokrát neopisuje vlastní život ani se neutápí v romantických klišé. Místo toho přemýšlí nad tím, co znamená identita ve světě algoritmů, sociálních sítí a umělé inteligence. Opakovaně se vrací k otázce, zda jsme ještě schopni být sami sebou, nebo už jen přehráváme vlastní obraz vytvořený technologiemi. Právě v tom spočívá největší síla nové řadovky.

Album nepůsobí aktuálně proto, že používá elektronické efekty nebo mluví o AI. Aktuální se stává především svými otázkami. Jak poznat pravdu ve světě, kde je všechno upravené? Co zůstane z lidské identity, když každou emoci filtrujeme přes obrazovku? A může být něco umělého zároveň autentické? Tyto motivy prostupují celou studiovkou a dávají jí rozměr, který přesahuje běžný rockový počin.

To samozřejmě znamená, že nejde o nejsnáze poslouchatelnou řadovku jejich kariéry. Úvodní dvojice skladeb "Psycho Shit" a "Dine N'Dash" se rozvíjí pomalu, často mění tempo i atmosféru a posluchače záměrně nenechává zachytit se jednoduchého refrénu. Novinka zkrátka vyžaduje trpělivost a ochotu přijmout, že některé odpovědi nepřijdou ani po poslední položce. A právě proto nebude pro každého.

Fanoušci, kteří stále čekají na druhé "Is This It", mohou být možná zklamaní. Pokud někdo hledá tříminutové indierockové kusy, bude mu připadat "Reality Awaits" příliš komplikované a někdy až zbytečně experimentální.

Naopak posluchači, kteří oceňují umělce schopné posouvat vlastní hranice, si zde přijdou na své. Album osloví především fanoušky pozdější tvorby The Strokes i současného art rocku, v němž nehraje nejdůležitější roli okamžitá chytlavost, ale atmosféra, vrstvení významů a odvaha zpochybňovat zavedené postupy.

"Reality Awaits" není dokonalé dílo. Některé skladby by snesly větší střídmost. Auto-tune občas přebíjí emoce místo toho, aby je zvýrazňoval, a několik nápadů působí silněji v teorii než při samotném poslechu. Přesto jde o jednu z nejvýraznějších rockových nahrávek letošního roku.