Od chvíle, kdy Willow přestala být vnímána pouze jako dcera slavných rodičů, si systematicky buduje pověst jedné z nejodvážnějších autorek současné alternativní scény. Každá její deska představovala nový experiment. Posluchači si mohli užít nejen alternativní r'n'b či punk, ale i jazzové harmonie. "The Thread" však nepřichází jako další radikální žánrový obrat. Místo revoluce nabízí naprostou uměleckou jistotu.

Nová studiovka, jež následuje pouhý půlrok po titulu "Petal Rock Black", vznikla opět po boku producenta Chrise Greattiho, s nímž interpretka spolupracovala už na výborných deskách "Coping Mechanism" a oceněné "Empathogen". Tentokrát ale dvojice nehledala komplikovanější aranže ani překvapivé zvraty. V centru všeho stojí spiritualita, intimita a schopnost nechat hudbu dýchat.

Sama zpěvačka označila žánr novinky jednoduše jako zbožnou hudbu. Každá skladba je podle ní zpěvem určeným svatému tajemství, jak sama říká, a oslavou něčeho, co přesahuje běžnou lidskou zkušenost.

"The Thread" skutečně působí jako soubor modliteb, meditací a osobních zpovědí. Tento postoj se promítl i do vizuální stránky titulu, přičemž samotný přebal působí jako starodávné kouzlo, zatímco fialová barva je ve spirituálním světě považována za symbol duchovního světa a představuje bránu k vyššímu vědění.

Ústředním motivem nahrávky je archetyp božské matky, který pětadvacetiletá interpretka považuje za univerzální symbol přítomný téměř ve všech kulturách. Nejvýrazněji se objevuje v úvodní písničce "She's My Religion", kde hudebnice oslavuje ženskou tvořivou sílu, ale zároveň její ničivou stránku. Bohyně zde nepředstavuje laskavou ochránkyni, nýbrž její hněv značí očistu. Willow v písni neprosí o záchranu, ale dobrovolně přijímá bolest coby prostředek osobního růstu.

Právě tahle schopnost proměňovat zranitelnost v sílu prostupuje celou řadovkou. V "Tall Baby" přiznává, že se stále cítí jako dítě, které se teprve učí být ženou. V songu "Shrink to Fantasy" odmítá stát se projekcí cizích představ nebo trofejí na něčí zdi. Místo romantických klišé nabízí dospělou podobu lásky, která nespočívá ve vlastnění druhého člověka, ale v respektu k jeho svobodě.

To nejlépe vystihuje píseň "Unconditional", kde si představuje pití whiskey s matkou svého partnera, svěřuje se sestře a zpívá o vztahu existujícím někde mezi, bez potřeby kohokoli svazovat. Láska zde není závislostí ani vlastnictvím, ale otevřeným prostorem, kde mohou oba lidé svobodně existovat.

Ještě kosmičtější rozměr dostává "Crush on Eternity", v níž se Willow symbolicky dvoří samotnému času a prostoru. Hostující brooklynská kytaristka Mei Semones dodává dílu jemnou jazzovou lehkost. "Bone Collector" proměňuje tlení, díry v zemi nebo staré kosti v symboly obnovy. To, co bylo mrtvé, se přetváří v poezii a nový život. Jde o jednu z nejpůsobivějších metafor celé desky a zároveň důkaz, jak výrazně umělkyně autorsky vyrostla.

Ne všechny skladby však dosahují takových kvalit. Titulní "The Thread" i "The Present Moment" pracují s velkými existenciálními obrazy, které někdy působí až příliš abstraktně. Přestože se snaží reflektovat ekologickou úzkost, duchovní hledání i pocit ztracenosti, texty zde občas sklouzávají k obecnosti a ztrácejí konkrétní emocionální sílu, kterou disponují nejlepší momenty alba.

Hudebně jde o možná nejcivilnější nahrávku Willow. Jemně vybrnkávané akustické kytary, tlumené bicí, hřejivé baskytary a bohaté vokální harmonie vytvářejí prostor, v němž každá nota působí promyšleně. Posluchači zde nenajdou bombastické refrény ani prvoplánové momenty určené sociálním sítím. Místo toho dostává ticho stejnou důležitost jako samotné tóny.

A právě o tom by měla hudba být. O tom, aby v posluchačích něco zanechala, nikoliv aby jen podléhala trendům. K čemu je trhák na TikToku, když na něj všichni za pár měsíců zapomenou?

Tento přístup lze slyšet v songu "Talk On The Hill", který odmítá klasickou popovou strukturu a místo okamžitých vrcholů buduje atmosféru postupně.

Stejný přístup dominuje celému počinu. Ten funguje především jako celek, nikoli jako sbírka potenciálních hitů. Jednotlivé songy na sebe přirozeně navazují a vytvářejí souvislou duchovní cestu. Právě tato soudržnost ale představuje i jedinou výraznější slabinu nahrávky.

Podobné tempo i zvuková estetika způsobují, že se některé písně při prvním poslechu slévají dohromady. Občas by neuškodil výraznější kontrast nebo dramatičtější vyvrcholení.

"The Thread" není albem, které chce okamžitě zapůsobit. A určitě neosloví každého. Vyžaduje soustředění, čas i opakované poslechy. S každým dalším přehráním můžete zaslechnout nové detaily ve vokálních harmoniích, aranžích i textech.

V době, kdy mnoho popových nahrávek soupeří o pozornost především okázalostí, Willow volí opačnou cestu. Důvěřuje inteligenci posluchače i síle ticha. Výsledkem je její nejvyzrálejší, nejucelenější a možná i nejodvážnější deska. Ne proto, že by překračovala další žánrové hranice, ale protože už žádné překračovat nemusí.