Když se Grey256 před pár lety vykašlal na rap a nahrál výborné rockové album "Tentokrát", působilo to jako nečekaný úkrok stranou. Následující "V mý hlavě" potvrdilo, že nešlo o jednorázovou zábavu, a loňské podzimní EP "ale!" zase ukázalo, že se nehodlá poslušně vrátit k původnímu zvuku ani donekonečna opisovat od vlastních kytarových úspěchů. Na "Utrpení mladýho Werthera" už se proto nemusí nikomu představovat ani nic dokazovat. Prostě si dělá, co chce.

A dělá to dobře. Novinka totiž na rozdíl od předchozích kolekcí nestojí na jednoduché otázce, jestli Martin Albrecht právě rapuje, hraje rock nebo zkouší moderní pop. Žánry přestaly určovat směr a proměnily se jen v nástroje, kterými dokresluje samotné songy. Jednou potřebuje velké kytary, podruhé jemnou elektroniku, jindy písničku nechá téměř obnaženou. Místo přehlídky potenciálních singlů tak natočil sevřenou, v podstatě koncepční desku.

Nečekejte ovšem příběhové album, na němž by jednotlivé skladby převyprávěly Goethův román. Slavný název funguje spíše jako výstižná cedule nad vstupem do hlavy mladého muže, který všechno prožívá možná až příliš intenzivně. Jedenáct písní spojuje především jejich hrdina - přecitlivělý, zahleděný do sebe, chvíli zamilovaný, chvíli zraněný a často nejistý v tom, co vlastně chce.

Greyovy texty vždycky stály hlavně na vztazích, tentokrát však od jednoduchého popisování rozchodů a zamilovanosti přešel k mnohem hlubšímu pitvání vlastních reakcí. Už názvy jako "pro tyhle věci nemam cit", "nesnášim změny", "touha", "emoce" nebo "jeden den" vytvářejí dojem zápisků, které původně možná ani neměl číst nikdo další. Jenže právě rozpor mezi místy okázalou necitlivostí a očividnou potřebou rozebrat každý pocit do posledního detailu tvoří jeden z nejsilnějších motivů celé nahrávky.

"Utrpení mladýho Werthera" přitom není smutná deska v tradičním slova smyslu. Mnohem víc připomíná neustálý tok myšlenek člověka, který dokáže stejnou událost během několika minut vyhodnotit pěti různými způsoby. Chvíli se lituje, vzápětí ze sebe udělá frajera, pak všechno shodí ironickou poznámkou a nakonec stejně přizná, že ho to celé bolí. Mladická sebestřednost tu nechybí, Grey ji ale neschovává za naučené pózy. Naopak ji povýšil na ústřední téma.

Právě tady nejvíc vyniká rozdíl oproti "Tentokrát". Tehdy jeden okamžitě zapamatovatelný refrén střídal další a Grey mladým pop-rockovým kapelám ukazoval, jak se píšou hity. Nyní jako by ho podobná soutěž přestala zajímat. Samozřejmě pořád umí napsat melodii, která se zasekne v hlavě, skladby ale mnohem více podřizuje celkové náladě a dramaturgii alba. Ne každá se proto snaží posluchače dostat během prvních třiceti sekund.

Také spolupráce s jeho doprovodnou kapelou už nepůsobí jako spojení sólisty s najatými muzikanty. Filip Vlček, Rony Janeček a Adrian Janeček s Martinem za poslední roky srostli natolik, že společně vytvořili vlastní zvukový svět. Jednotlivé nástroje neslouží jen jako podklad pod zpěv, ale komentují a zesilují texty.

Když se jejich interpret rozpadá, rozpadá se s ním i hudba. Když se snaží sám sebe přesvědčit, že má všechno pod kontrolou, skupina mu na chvíli poskytne patřičně sebevědomou kulisu. Proto klidně nahrají na konec desky písničku jako "jeden den", kterou tvoří netradiční forma v podobě tři refrénů, sloky a dalších dvou refrénů.

Výsledku pomáhá i stopáž lehce pod dvaatřicet minut. Grey se ve svých pocitech sice důkladně přehrabuje, nenechá však album přerůst v nekonečnou terapeutickou seanci. Krátké skladby se rychle přelévají jedna do druhé a kolekce tak působí jako jeden souvislý záznam myšlenek.

Tahle uzavřenost ovšem představuje zároveň největší sílu i slabinu počinu. Zpěvák se téměř nepodívá ven ze své vlastní hlavy a chvílemi se v ní začne motat v kruhu. Posluchač, kterému nesedne jeho způsob prožívání nebo mladické přesvědčení, že každý vztahový problém dosahuje rozměrů životní tragédie, se může cítit odstrčený. Jenže právě přehnanost k "Utrpení mladýho Werthera" patří. Bez ní by zůstala jen dobře natočená pop-rocková kolekce.

Grey256 už dávno není rapper, který si odskočil zahrát s živou kapelou. Zároveň se z něj však nestal ani klasický rocker, který musí každý song postavit na hlučném riffu a velkém refrénu. Na novince se nenechal svazovat očekáváními obou táborů a místo nich následoval vlastní rozpoložení. Natočil díky tomu svou nejucelenější, nejintrospektivnější a možná také nejodvážnější nahrávku.

Co si totiž budeme nalhávat - největší davy jeho fanoušků na koncertech stále čekají a nejvíce paří na "cool" a hity z jeho rapové dráhy. Nemálo z nich si ale doma určitě smutní nad písničkami z "Utrpení mladýho Werthera".