Kdo o pátečním večeru na Colours Of Ostrava přečkal vydatný déšť, dočkal se živého setu tak, jak jej má ve své mysli všeuměl Moby vždy přichystaný. Pryč jsou však doby, kdy stačil drobný nesoulad a vzduchem létaly nástroje - nejčastěji to odnesly jeho klávesy.

Od minulé zastávky uběhly téměř dvě dekády, z posledního alba "Future Quiet" však logicky nic nezaznělo a dychtivě roztančenému publiku se dostalo našlápnutého setu hitů a důležitých milníků z jeho rozsáhlé diskografie.

Richard Melville Hall si to mohl celé usnadnit, nechat si na stage postavit dýdžejský pultík a odehrát vše, jak známe z jeho oficiálních nahrávek. Jenže to by nebyl on - pro evropskou část tour si sestavil skvěle sladěný band, jenž čítal dvoučlennou holčičí smyčcovou sekci, dvě zpěvačky, k tomu bubeníka, klávesistu a hudebního režiséra Jonathana, o kterém bude ještě později řeč. Zapomeňte na samply, většina věcí zněla live, včetně vokálů. Dynamice dost pomohly i živé bicí.

Stačila hned úvodní "Bodyrock", kdy promočené publikum zahodilo stud a nenechalo si ujít nastolený párty režim. Skvělou průpravu k tomu dodali i Tata Bojs, kteří mu předali štafetový kolik v té nejlepší možné formě a kondici. Jako plus se ukázal strohý vizuál, který zobrazoval dění na pódiu, ale i videosekvence v sounáležitosti s jeho aktivismem a bojem za práva zvířat.

U "Why Does My Heart Feel So Bad?" tak nedošlo na fragmenty onoho krásně dojemného animovaného videa, ale mohli jsme pozorovat kravičky pasoucí se až na idylicky zelené louce. Prostě Moby, ale proto ho vlastně všichni tolik milujeme.

Některé skladby zazněly ve výrazně poupravených verzích, aranže umělec funkčně ohnul dle možností nástrojového osazení skupiny. Nespoléhal zdaleka jen na parafrázování známých remixů.

Zpěvačky v tomto ohledu měly nejsložitější úlohu - musely se popasovat s vokálními samply a dát jim výraz. Jacob Lusk sice nedorazil, ale řekl bych, že jej vokalistky plnohodnotně zastoupily a ryze ženský element písním slušel. Hlavní aktér se často nechal přichytit, jak své kolegyně odměňuje potleskem.

Sám hrál na klávesy, perkusní sestavu, elektrickou kytaru a taktéž zpíval, a to svým typickým hlasovým projevem, který neztratil nic z jeho entusiasmu a trademarku. Zprvu toho příliš nenamluvil, kromě obvyklých děkovaček (i v češtině), plný prostor dostala hudba sama. Při "Go" se rozjela nefalšovaná euforie, která nepohasla do samotného finále.

Publikum se nenechalo nikterak zahanbit a plnilo mu všechna jeho přání. Moře svítících mobilů se objevilo při "Porcelain". K jejich rozsvícení protagonista vyzval, pokud se zalíbí klávesové akordy tohoto tracku - a skutečně stačil hned ten táhlý úvod. Krásná pastva pro oči a silné emoce.

Nejdelší monolog se uskutečnil v první polovině, kdy Moby zavzpomínal na své dětství, jak přednostně prodával/nabízel alba Davida Bowieho, jak se s ním později osobně potkal a jamoval v jeho studiu. Následně zazněla až baladická verze "Heroes". Šlo o dojemné intermezzo, jež se nikomu ze vzpomínek nevymaže.

"Lift Me Up" dostala asi největší politický podtext okolo demokracie, ale pokud jste viděli nějaký z dřívějších koncertů nebo jeho záznamů, víte, že to jsou roviny, ke kterým se neustále vrací a staly se nedílnou součástí jeho vystoupení. Nejednalo se o žádnou nátlakovou agitku, jen připomenutí jeho vlastní perspektivy - kontrast práv zvířat, ale i nás všech.

Jen žádného vyloženě kytarového nářezu jsme se nedočkali: deska "Animal Rights" zůstala uzamknuta na sedm západů v zapadnutém šuplíku. Musela nám stačit jen poupravená "Flower (Find My Baby)".

Zato fanoušci alba "Play" si přišli na své, neboť právě tato ikonická nahrávka dostala nejvíce prostoru. V době vydání jí nešlo uniknout a Moby se k ní vrací s železnou pravidelností. Slyšeli jsme "Honey", již zmíněnou "Porcelain" a "Why Does My Heart Feel So Bad?", krásně melancholicky zabarvenou do soulových vibrací. Celý set měl spád a neopomenul pro něj typické zvukové odbočky od tanečních beatů po strohé disko.

Jedno z posledních přání zaznělo v samotném závěru, kdy Moby ohlásil, že přijde bláznivý rave track ("Feeling So Real") a že by se mu líbilo, kdyby vedle stojící ruské kolo taky bláznivě blikalo. I to bylo vyslyšeno. Co přišlo následně, si asi umíte představit: radostná extáze a skvěle vygradované finále.

Ani na zmíněného klávesistu Jonathana se nezapomnělo: při představování jednotlivých členů Moby zmínil, že on se tady u nás narodil a že se po dlouhých letech vrátil do rodné domoviny. Vzápětí lakonicky dodal, že doufá, že tady nezůstane natrvalo. Další momentka, na kterou minimálně Jonathan nezapomene.

Ta devadesátiminutovka neskutečně rychle utekla. Sice nedošlo na mnohé další důležité tracky, ale zjevně hlavní aktér nechtěl jít cestou odehrání sledu krátkých fragmentů z mnoha skladeb, zato nechal ty vybrané vyznít naplno. K tomu připočtěte zápal a až sportovní výkon Mobyho, který typicky nepostál na jednom místě a ve sprintech obíhal jednotlivé konce pódia.

Kdo byl, dostal energií napumpovaný zážitek, který jen tak nevyhasne. Budeme doufat, že ještě nějaká další příležitost vidět jej naživo nastane. Taky jste s ním protančili střevíce?