A to vše začalo zcela nevinně, když se jeden z fanoušků před lety nenápadně zeptal, zda neplánují odjet koncerty s b-stranami singlů a věcmi, které nikdy neživo nehráli. Neil Tennant a Chris Lowe to tehdy komentovali jako skvělý nápad, ale od té doby bylo spíše ticho.

Až letos na tento svérázný plán došlo. Nejprve se dočkal Londýn v podobě pětidenní série v klubu Electric Ballroom. V Berlíně měla původně proběhnout jen zastávka zmíněné šňůry "Dreamworld" (11. červenec ve Waldbühne). K tomuto městu však mají Pet Shop Boys blízký vztah, na poslední chvíli proto oznámili dvojici večerů v Huxleys Neue Welt.

Tento obskurní projekt si zjevně zasloužil delší životnost. Samo slovo obskurní se většinou používá pro označení věcí, které mají spíše špatnou pověst. Hezky to ilustruje, jak trefné pojmenování, zcela po svém, se sarkasmem sobě vlastním, oba hlavní aktéři zvolili.

Na výběr mají mnoho materiálu - jen počet b-stran, převyšující stovku, by jim vystačil na dlouhou dobu. Večery měly pevnou kostru s několika položkami, které se obměňovaly. A v Huxleys taktéž došlo na premiérové kousky - duo tedy nechtělo jen variovat nějaký z londýnských setlistů.

Výběr místa se povedl. Huxleys má pro představu kapacitu necelých šestnáct set míst (na stání) a kdysi zde vystupoval třeba i David Bowie. Po vstupenkách se nepřekvapivě zaprášilo. Na první večer dorazila velmi pestrá směs fanoušků, z nichž nemalá část den předem prožila hitovou jízdu ve Waldbühne.

Program zahájila Princess Julia svým DJ setem, který vycházel z rysů italo disca a pasoval by spíše do hudebních chutí Chrise. Taková "I Feel Love" Donny Summer nebo ikonická "Blue Monday" New Order snadno rozpohybovaly už v té době zcela zaplněný prostor.

Hned úvodní "Positive Role Model" rozjela hybný rej a i neznalý fanoušek si musel myslet, že přišel na pokračování hitového víru předešlého večera. Byla to ale jen hra s chytře vymyšleným průřezem střídajícím rychlejší skladby, které by klidně mohly být samostatnými záseky do hitparád - "Sexy Northerner" nebo "Miserablism" platí za výstřední kapitoly samy pro sebe. Nezaostávaly ale ani baladické položky, při kterých si Neil sedl na připravenou barovou židli. Prostor v tu chvíli náhle dostaly až artové krásky.

Bylo sympatické pozorovat blízké okolí, jak si všichni tiše pro sebe prozpěvují i tyto pro někoho zcela neznámé písně. Místy to až dojímalo, zejména když přišla řada na příběhově silné "It Couldn't Happen Here", "King of Rome" nebo až mrazivě bezbřehou "King's Cross" z desky "Actually". Publikum vše hltalo naplno, už dlouho jsem neviděl tak zapálené účastníky nezapomenutelného večera.

Zprvu se ani mezi písněmi moc nemluvilo. Prvně se Neil Tennant ujal slova, až když uváděl "Two Divided by Zero", úvodní track jejich debutu "Please", který letos oslavuje čtyřicátiny. Posléze přece jen došlo na nějaké ty ironické vtípky a příběhy jednotlivých skladeb. Možná jen připomínka, že skutečně nejsme na hitovém koncertu, působila lehce nadbytečně - stejně všichni moc dobře věděli, na jaký program přišli.

Jediné malé porušení onoho konceptu přinesla smíchaná dvojice "One in a Million" a "Mr. Vain" (ano, ten devadesátkový hit projektu Culture Beat), takto spojený jej hráli poprvé na tour "Discovery", což tehdy napadlo Chrise.

Nedělní večer přinesl i dvě premiéry. V té první se k nim připojil i jejich letitý spolupracovník a multitalent Simon Tellier, aby zahrál na elektrickou kytaru. "Party in the Blitz" tak dostala drive, ale museli ji po chvíli pozastavit, protože Neil si nebyl jist, že je vše v pořádku. Až sympaticky něžné se zdálo, jak se sám na sebe zlobil, že se mu nepodařilo trefit tóny, ale bez mrknutí oka dodal, že to máme chápat - vždyť šlo o světovou premiéru.

Na druhý pokus už se vše vydařilo a došlo i na strohé rýpnutí ve smyslu, že The Rolling Stones mají taky novou desku, a proto chtěli něco takového zahrát. Stejně si první uvedení užila "The Resurrectionist" napsaná podle skutečných událostí.

Večer odsýpal, a ačkoliv by si každý z účastníků přál slyšet to a to, panovala maximální spokojenost a dostalo se na většinu tvůrčích poloh formace. Vedle elektronicky tepajících songů nechyběly ani ty akustičtější. Tennant navíc několikrát hrál na akustickou kytaru, "Hit and Miss" tak získala až neodolatelné kouzlo.

Tyto poklidnější chvíle měly svým způsobem blízko ke konceptu turné k albu "Release", ze kterého ale žádný záznam bohužel neexistuje, maximálně vyšlo pár drobků na jednom dílu z trojdílného vydání singlu "I Get Along".

Mezi vrcholy večera rozhodně patřily "To Face the Truth", kdy Neilův vokál v plné šíři ukázal, v jaké skvělé kondici stále je, nebo až bondovsky dramatická "Love Is the Law" ze zatím poslední řadovky "Nonetheless". U té jsme se dozvěděli, že vždy měli tajné přání nějaké to bondovské téma natočit, ale dosud je nikdo neoslovil. Stejně nezapomenutelně vyznělo i finále hlavního bloku s "Requiem in Denim and Leopardskin".

V přídavcích se Neil sám doprovodil na klávesy při dojemné "Your Funny Uncle", na kterou navázaly lehce melancholické "The Way It Used to Be" a "Later Tonight". Aby se přece jen končilo trochu pozitivněji, skupina odehrála dosud nevydanou věc "I Dream of a Better Tomorrow" z chystaného muzikálu "Naked". Sice zabrnkala na lehce nostalgickou notu, ale šlo o symbolické uzavření celého večera.

Byly to skutečně napěchované dvě hodiny rozmanitých archiválií, jež dosud pořádně nezazněly naživo a které si zjevně užívali jak samotní Pet Shop Boys, tak i natěšení návštěvníci. Na první dobrou možná obskurní selekce písní, které stojí mimo hlavní pozornost, kdesi ve stínu úspěšných singlů, ale nachází se mezi nimi celá řada opomíjených klenotů.

Můžeme jedině ocenit, že se jim i takto s odstupem času dostalo slávy v záři reflektorů. A to v podobě komorní show, ze které čišela muzikantská radost a vzácnost daných chvil.